Touha po jistotě, žárlivost, lpění a rozchod

Snad všichni lidé světa touží po jistotě, ale ne všichni si uvědomují, že tato touha je jen další z forem strachu, která může mít pro člověka neblahé následky. Lidově řečeno, touha po jistotě je "touha po tom, aby něco bylo tak, jak si představujeme". Tento strach může mít mnoho podob: můžeme chtít vědět, co je pro nás dobré a co špatné; můžeme chtít jistotu něco vědět či zažít, i když pro nás nebude příznivá nebo třeba můžeme toužit něco mít/vlastnit a mít tak jistotu, že to nebude mít nikdo jiný. Všechny druhy touhy po jistotě mají jednu věc společnou - odmítání současného stavu neboli nepřijímání toho, co je tady a teď. Touha po jistotě člověka uzavírá do jeho představ (jak už to tak krabice strachu dělají) místo toho, aby se otevřel tomu, co přichází a přijímal to. A stejně tak touha po jistotě a zázemí by neměla být základem vztahu, protože bát se, že zůstanete sami (zvláště ve spojení se lpěním), není láska.

Jedním z druhů této touhy je i žárlivost - vnitřní touha po jistotě, že je partner JEN náš a strach z toho, že by tomu tak být nemuselo. Mnozí lidé dávali lásku svému partnerovi, jenž je pak nečekaně "zradil s jinou/jiným" a do dalšího vztahu vstupují s nedůvěrou a žárlivostí, která ovšem silně zasahuje nový vztah. Ale nový partner nemůže za to, že ten minulý vás zradil, a je to jen na vás, jestli se uzavřete do strachu, že byste i tohoto partnera mohli ztratit stejným způsobem. Opět je to na člověku, jestli se chce plně otevřít vztahu nebo se od začátku bát, aby nový partner nenechal na jejich srdíčku novou jizvu. Buďte tedy otevření a do vztahu vstupujte bez žárlivosti. Pokud vás partner zradí, je to JEN jeho věc a je pak JEN na vás, jestli mu dáte novou šanci nebo ne. Nebojte se toho, co nechcete, aby se stalo.

Dalším vztahovým problémem se štítkem strachu je lpění. I toto nemá s čistou láskou nic společného, ačkoli mnoho lidí spojuje lpění a lásku v jedno. Láska je svoboda, láska nikoho k ničemu nenutí, láska jen dává a přijímá. Naproti tomu lpění je touha vlastnit. Lpění, ať přímo či nepřímo, nutí druhého člověka přijímat nebo dávat. Rozlišit lásku a lpění je mezi lidmi velký problém. Přesto jestliže ucítíte, že na někom lpíte, zeptejte se: "Udělala by toto láska?".
Řada lidí také ulpívá na svých bývalých vztazích a to zvláště tehdy, když byli svým partnerem jednostranně opuštěni. Příčinou je odmítání toho, že vás partner odmítnul a lpění. Poté je opět základem uvědomit si, co chcete -zdali zkusit o vztah bojovat nebo přijmout odmítnutí svého partnera. Často se stává, že si lidé stěžují, že se jim vzájemně "pere rozum a cit" - že to mají "v hlavě srovnané, ale srdci se nedá poroučet". Přesvědčování násilím rozum, že "pokračovat nemá cenu" nikam nevede, když tomu srdce nevěří. V této fázi se tedy musíte začít bavit se svým srdcem, které udává směr vašemu vnímání. Sami se ptejte, co jste na partnerovi milovali a co vám přinášel. Možná zjistíte, že se jen bojíte samoty, protože v samotě není jistota (-"zázemí") nebo zjistíte, že vám partner jen ve skutečnosti zvedal vaše nízké sebevědomí. Každopádně i zde to chce otevřenost, ačkoli to bývá těžké.
Jestliže došlo k rozchodu s vaším partnerem a cítíte, že jej stále milujete a že se této lásky nechcete vzdát (-pozor ale na lpění), můžete udělat jediné -dávat mu svou lásku. Dávejte a milujte. Milujte a dávejte. Ale nikdy od svého partnera nic nečekejte - nečekejte, že i on vám zase bude opětovat vaši lásku a nesnažte se jí z něj/ní vymáčknout. Nelze nikoho nutit k tomu, aby vás miloval. Dávat bez očekávání je vyčerpávající a je na vás, jak dlouho to chcete vydržet nebo jestli přijmete to, že už nejste spolu. Že už je konec. Je konec...
Prázdnotu, kterou po rozchodu pocítíte se nesnažte ihned zaplnit iluzí, že tu vztah stále je nebo jiným partnerem nebo se může stát, že váš nový vztah dříve nebo později dopadne stejně jako předchozí. Pokuste se jí zaplnit sebou samými. Je třeba se znovu najít; rozplést energie, kterými jste byli svázáni k partnerovi/partnerce. Ne každému jde přejít z partnerství ihned do kamarádství, i když si to mnozí přejí. Je proto třeba nejdřív ztratit toho druhého jako partnera, abyste ho mohli najít jako kamaráda. Osobně doporučuji několik týdnů nekomunikace, i když to bude těžké pro oba. Zbavíte se lpění, iluze, že vztah trvá, případné zloby a hlavně se zase najdete. Pak znovu můžete povstat před ex-partnerem v novém (kamarádském) vztahu. Je zapotřebí vycházet z nového stavu jaký tu je, i když se nám to třeba nelíbí. Časem zjistíte, proč to tak vše mělo být.
Po rozchodu partnerů se také často cítí, že mu ten druhý vnitřně ublížil nebo jen narušil a dostane (mnohdy podvědomě) strach z navázání kontaktu s nějakým jiným mužem/ženou, aby mu nebylo opět ublíženo. A nebo pokud už další vztah naváže, ten vztah "nemá takovou šťávu" -třeba cítí prázdnotu nebo blok. Problémem je strach, že vám bude opět ublíženo. Předem se uzavíráte kvůli vlastní zkušenosti do toho, jaké to "asi určitě bude i s tím dalším". "Ten/ta další" ale nemohou za váš minulý vztah a pokud si s nimi něco začnete, bude to jakobyste mezi sebou měli zeď, kterou jste ovšem postavili vy. A co s tím? To, co radím v ostatních kapitolách "Práce na sobě a meditace" - strach je třeba si najít (-což se, jak věřím, stalo) a rozpustit. Rozpustit tento blok tím, že se bezvýhradně otevřete tomu, co přichází a nebudete se bát předem zranění. A jestli vám ten další ublíží, tak to tak bude, ale nebojte se předem toho, co nechcete, aby se stalo!

Nezapomeňte, že to, jestli se rozhodnete někoho milovat (nebo nenávidět) je JEN vaše věc a nikoho jiného. Jestli se vás rozhodne někdo milovat (nebo nenávidět), je to JEN jeho věc a nikoho jiného. Pokud se ale milujete vzájemně, je to vaše společná věc (a nikoho jiného) a teprve poté tu je vzájemná láska...

Strach být sám sebou

Lidé dělají mnoho nejroztodivnějších věcí jenom proto, aby nemuseli být sami se sebou. Bavím-li se o strachu ze samoty, neznamená to pouze strach, který nás váže v partnerském či kamarádském vztahu, ale může se projevovat i ve workoholismu, přebíhání od jednoho partnera k dalšímu nebo od jedné životní akce do druhé (-hospody, kina), "úlet" na zálibě/závislosti apod. Strach z toho být sám se sebou je navázaný na nejrůznější vnější podněty - vnější energie; na něco, co není Já a na čem se můžete stát závislým. Souvisí to i touhou po jistotě - vnější podněty jsou relativně stabilní a vy víte, kam to všechno asi tak povede. Zatímco nahlížet do vlastního Já nebývá jednoduché a stabilní -není v tom jistota. A to hlavně proto, že není zapotřebí jít v sebepoznání ani moc hluboko a být nějaký hypermystik na to, aby v sobě člověk objevil svou třináctou komnatu -nezpracované energie neboli nepřijetí někoho nebo něčeho neboli nepřijetí sebe samého.

V určité životní fázi (zvláště, když si nevíte v životě rady) je nepochybně dobré (ačkoli ne vždy jednoduché) se do samoty ponořit. Pokud se stanete osamocenými, budou se vás snažit podněty/pocity/energie, kterými jste žili, dohnat. Budou se hlásit o slovo a mysl se v nich bude snažit ukotvit, ale ve skutečnosti však budou pouhou iluzí vaší mysli. Nebudete tak zakořeněni ve svém středu a budete se snažit zakotvit se v nich - najít nějaký pevný bod. Ale bude to stejné, jako kdybyste se snažili vydrápat se ze dna propasti po jejím okraji, jehož hlína by se neustále drolila. A přesně takhle to bude - žádná pevná půda pod nohama. Jen vy zamotaní ve své mysli a vzpomínkách. Pokud tu vnější podněty nebudou, časem zjistíte, že opravdu není čeho se chytit. Jedinou možností je chytit se svého Já, protože to je v takové situaci je jedinou skutečnou neoddiskutovatelnou jistotou. Toto zjištění a prožitek pro ty, kteří se sebou samými nikdy nebyli a dlouhodobě žili mimo svůj střed ve vnějších podnětech, může být dokonce až děsivé. Někdo se toho zalekne a raději začne rychle hledat nový vnější podnět (alespoň ve své mysli). Ten pochopitelně ale nic neřeší. A tak je zapotřebí zjistit "Kdo je to vlastně to mé Já? Kdo jsem? Co chci?" a "zakořenit se" - najít svůj střed. A až ho člověk najde, tak se o něj opřít, z něho vycházet a ze svého středu pak činit věci kolem nás, ze svého vlastního středu se rozhodovat, ze svého vlastního středu se dívat na vnější podněty a říkat si, jaký mají k tomuto mému Já doopravdy vztah. A nyní strhující finále této úvahy, část první :-) : Vy jste sami. Prvotně vždycky. Proto je třeba nejprve najít sebe a svůj střed a z něj vycházet. A nedělat to obráceně neboli žít ve vnějších podnětech a z nich pak hledat svůj střed. Nezakořenění/Nevycentrovaní budete vytvářet chaos, protože nebudete žít "v sobě a se sebou", ale budete žít ve vnějších podnětech nebo alespoň myšlenkách na ně, které mohou být velice rozmanité.

Příklad: Partner se s vámi rozešel a stanovil, že spolu nebudete komunikovat pár měsíců. Najednou jste sami. Celé měsíce/roky jste na něj byli navázáni a teď tu najednou není. Do hlavy vám začnou chodit nejrůznější myšlenky snažící se naplnit prázdnotu, která vznikla a které vytvářejí iluzi, že tu partner stále je. Budete si třeba říkat jaké by to bylo, kdyby se vrátil, co by bývalo mohlo být, jaké to bude až se vrátí, jaké to bude až spolu zase budete komunikovat, co byste s ním asi tak dělali. Lpění - obranný mechanismus strachu ze samoty. Budete se tak snažit najít záchytný bod - byla tu jistota, byl tu partner - ale ono to tu už není. Ti, kteří mají možnost, zkusí najít jiný vnější podnět (jiného partnera, kamarády, práci) a ano, skutečně to pomůže, ale... (a nyní strhující závěr, část druhá :-) ):
Před sebou samými se neschováte a vlastní Já si vás VŽDYCKY dříve nebo později najde! Kdo si myslí, že přeběhnutí z jednoho vnějšího podnětu na jiný (a může to být z jednoho partnera na jiného nebo z partnera na hospodu nebo workoholismus, nebo z workoholismu na pouhé "meditace do blaženosti") mu pomůže k trvalému štěstí, ten je na velkém omylu. Tím se něco zdánlivě změní, ale dokud se nezměníte vy, zůstanete ve skutečnosti na místě, akorát zaháčkovaní v jiném podnětu. Zkuste najít proto svůj střed, abyste mohli ovldádat vaše Já a efektivně tvořit. A nebojte se jít přitom do samoty, která dokáže být v nalézání sebe dobrým pomocníkem.

Přirozenost člověka

Abyste zjistili, co to znamená být sám sebou, je třeba si nejprve uvědomit, že můžete dělat, myslet si a věřit v naprosto cokoli (zde odkazuji na článek "Svoboda" , který je dobré si přečíst než budete ve čtení pokračovat) s jistými omezeními, o kterých píši dále. Teprve až najdete úplnou svobodu v sobě, můžete se rozhodnout, ve prospěch čeho nebo koho jí omezíte. Pak teprve budete sami sebou.

Začněte tím, že nahlédnete do sebe - do své přirozenosti; tedy do toho, jak sami cítíte, že něco má být a že něco chcete (-k tomu vám pomůže článek Sebepoznání). Nejspíš poznáte, že jste omezili vlastní přirozenost ve prospěch společenských představ nebo ve prospěch někoho jiného. Muži třeba zjistí, že plakat nebo přiznat chybu není slabošství a že se tomu již nechtějí bránit. Dívky mohou zjistit, že se vlastně nechtějí líčit a že je nebaví holit si nohy, i když je k tomu společnost nebo partner tlačí. Někteří zjistí, že vlastně necítí, že by (zatím) měli mít sex se svým partnerem nebo necítí, že by měli chodit do kostela, i když byli začleněni do nějaké církve (např. proto, že jim stačí modlit se doma) a někteří ucítí, že se chtějí rozeběhnout po louce a jen tak skákat, i když by je společnost mohla považovat za blázny. Najděte svou přirozenost - smějte se a radujte nebo plakejte kdy chcete, milujte nebo nadávejte kdy chcete, tancujte si doma u hudby, malujte si a zpívejte, i když vám všichni říkají, že to neumíte. Najděte sebe. Až se toto stane, teprve pak obraťte svou pozornost ven ze svého svobodného středu na ta všechna pravidla, společenské názory a na to, kam vás někdo vědomě či nevědomě tlačí a ujasněte si, do jaké míry se chcete vzdát své přirozenosti a svobody. Zeptejte se sebe "Jsem to já? Opravdu to tak chci?". V naší společnosti existují jediné limity, kterými je nutné, ať chceme či ne, svázat svou přirozenost - a těmi jsou právo a (případně) morálka. Přičemž pokud není nemorální chování odsouzeno právo, sankcí je "pouze" opovržení či společenské odsouzení takto se chovajícího člověka. Čůrání na náměstí nebo ubližování lidem tedy může být výrazem vaší svobodné přirozenosti, ale bude to právně a toto i morálně odsouzeno. Ne každé protiprávní chování musí nutně vyvolávat v lidech morální opovržení - i např. zavraždění manžela manželkou, kterou manžel ustavičně týral a bil, někteří nemusí považovat za nemorální. Hovoří se o tom, že svoboda jiného končí tam, kde začíná svoboda druhého. V mnohých omezeních ale být nemusíme, a přesto jsme se do nich nechali uzamknout. Mimo právo (a morálku) jsme ostatní limity svého já přijali a převzali sami, i když se můžeme vymlouvat, že vás do nich tlačí společnost, partner, rodina či např. náboženství. Pokud je ve vaší přirozenosti a vyjádřením svobody nosit třeba zelené vlasy, dělejte to. Ale vše má své důsledky a následky (asi vás řada lidí s takovými vlasy bude považovat za "výstředního blázna"). Nedovolte však potlačit vaši přirozenost, protože pak nebudete cítit, že jste to vy a nebudete opravdu šťastní. Stejně jako nebyli lidé v zemi Půlnočního království v pohádce Pyšná princezna, kterým vladař zakázal se smát. Nebojte se radovat se, nahlas se smát, milovat nebo plakat, když to tak prostě budete cítit. To, co si o vás myslí a budou myslet ostatní je JEN jejich věc, i když nebudou třeba přijímat vaší přirozenost, a tedy to kým jste. Najděte svou přirozenost a nenechte si jí vzít. Ani osobami, na kterých vám záleží a které milujete. Najděte se a buďte sami sebou...

Rozhodování a nerozhodnost

Nerozhodnost vychází z toho, že člověk neví kým je a co chce. Má strach z nevratnosti změny. Co když se přece rozhodne špatně a bude toho litovat? Ale, jak jsem již psal v jiných kapitolách o sebepoznání, v přítomnosti se člověk nemůže rozhodnout špatně, protože se rozhoduje dle toho kým je - jak to cítí tady a teď, jak byl vychován, v jakém je psychickém stavu, aktuální náladě. Proto každé rozhodnutí je ve své podstatě "správné", i když někdy v budoucnu (v budoucí přítomnosti -ať už za minutu, za týden nebo za rok) budeme cítit "ale tohle nejsem já". Stát dlouho na křižovatce svého rozhodování nikomu zpravidla neprospívá a nejméně vám. Někdy je opravdu třeba "říznout" a co se stane se uvidí. Budete-li se bát rozhodnutí, budete se bát sebe. Nikdy tedy nezapomínejte, že každé vaše přítomné rozhodnutí je správné, protože vychází z toho kým jste a pokud se vám toto rozhodnutí dodatečně nelíbí, opět v přítomnosti se můžete rozhodnout, že jej změníte dle toho kým jste. Kdykoli tak vycházeje z dané situace můžete vyjádřit kým v přítomnosti jste.

Nemůžeme-li se rozhodnout, často se ptáme ostatních "Co mám dělat?". Ano, rada někoho jiného nám může pomoci zjistit kdo jsme a co chceme (i třeba z toho hlediska, že si uvědomíme co nechceme), ale rozhodnout se musíme stejně vždy sami za sebe. Je třeba se po názoru někoho jiného zeptat sebe: "Jsem toto já?". A i když jsme postrčeni radou někoho jiného, to rozhodnutí je vždy JEN naše a je projevem nás samotných.

Rozhodnutí je vyjádřením toho kým jste v dané přítomnosti. Za jakékoli vaše rozhodnutí je třeba vzít zodpovědnost. Každá volba má své následky a důsledky. A i když ty důsledky neodpovídají nakonec tomu co byste chtěli, neznamená to, že byste se rozhodli špatně. -Může to ale např. znamenat, že to, o čem jste si mysleli, že vám přinese užitek nebo štěstí, vám štěstí nepřináší zkrátka proto, že jste možná někým jiným než jste si mysleli že jste. Kým tedy jste? Kdo jsem a co chci? A vracíme se opět na začátek. :-) Budete-li vědět kým jste a co chcete, budete souznit se svými rozhodnutími delší dobu a tím projevovat souhlas se sebou samými. Nezapomínejte, že se kdykoli můžete rozhodnout znovu (-jinak).

Píše mi mnoho lidí a ptá se mě: "Co mám dělat? Jaká je správná cesta při mém rozhodování?". Ale této odpovědi se ode mě nedočkají. Já jim můžu pouze říct kam si myslím, že povede ta či ona cesta, ale nikdy jim neřeknu, "která cesta je správná" nebo "jak bych se rozhodnul já", protože to si musí každý člověk určit sám dle toho kým je. Takže se může stát, že poradím kam by vedla cesta agrese (např. zmlácení souseda -agrese plodící další agresi) a kam by vedla cesta tolerance a přijetí (např. odpuštění a přijetí, že každý je jiný) a ten, kterému radím, si vybere agresivní cestu - a není to špatně, i když to není "cesta lásky", jen se ten člověk rozhodne dle toho kým je a co chce.

Píšu zde relativně neurčitě "rozhodujte a dělejte si co chcete - záleží na tom kdo jste a kým chcete být", ale přesto existuje jedna metoda, o které píše Neale Donald Walsh ve své knize Hovory s Bohem a kterou v určitých situacích rozhodování používám - zeptám se sebe: "Co by udělala (na mém místě) Láska?". A jestliže znáte a cítíte pravou podstatu lásky , dokážete to určit a tedy se rozhodnout "správně", protože cesta lásky je tou, kam každý z nás doopravdy směřuje.
Schválně se v tomto textu vyhýbám otázce intuitivního rozhodování (ačkoli v mém životě hraje poměrně významnou roli), protože u mnohých je intuice zastřená strachem, egem či jiným podvědomým nepřijetím něčeho. Dokážete-li však v sobě najít čistý intuitivní vhled, může být dobrým rádcem při vašem rozhodování.

Přeji vám všem tedy hodně štěstí při rozhodování a manifestování tak toho kdo jste :-)

Svoboda

Každý jedinec je svobodný, protože vždy máme možnost zvolit si z několika variant. Naše duše jsou neomezené, musíme to však PŘIPUSTIT. I to, že je někdo omezený, něco ho svazuje, je znak svobody, neboť dotyčný si omezení SÁM ZVOLIL. To on dal omezujícímu faktoru tu sílu. Např. člověk, jež žije ve vztahu s člověkem, který ho omezuje – má možnost ze vztahu odejít nebo se dál nechat omezovat. NIKDO NENÍ MOCNĚJŠÍ A SVOBODNĚJŠÍ NEŽ VY SAMI. Myslíte si, že vám někdo ublížil? Ne, VY SAMI jste si od něj nechali ublížit! Jako vždy záleží na vašich myšlenkách… (související článek – Síla myšlenky)

Nezapomeňte, že vždy a za každých okolností můžete vyjádřit své pocity, emoce a myšlenky (ale také nemusíte, pokud sami nechcete:-) ). Důležité je, abyste se vždy naplnili LÁSKOU, nikoli STRACHEM. Strach je velmi omezující a oslabující energie. Ale svobodní můžete být kdykoli, stačí si to jen uvědomit! I vdaná žena je svobodná, i věžeň je svobodný! Záleží pouze na nich, do jaké míry si to uvědomí…

Srdce sídlem radosti

Jste nespokojeni, předráždění, zatrpklí a netrpěliví? Potom se nedivte, že se vám raději mnoho známých vyhne, poněvadž všem na potkání sdělujete, co špatného vás potkalo nebo snad potká. Nejen, že budete více osamělí, ale špatná nálada vyvolává i nepříznivé změny v činnosti orgánů.

Někdy se zbytečně trápíme pro křivdy z minulosti, nebo se strachujeme z toho, co by se nám mohlo stát. Je normální, že naše nálada podléhá nepatrným pohnutkám, něco se nám nepovedlo, něco jsme ztratili, někdo nám něco vyčetl nebo nejsme spokojeni s během události či s počasím. Zvlášť škodlivé je očekávání nepříjemných nehod, které se ale nemusí uskutečnit. Stačí, když si uvědomíme, že myšlenky jsou energie, a to velmi silné, takže se může uskutečnit nejen to, co bylo předmětem našich obav, ale i nadějí.

Neměli bychom se zbytečně trápit a nesnáze zveličovat. Když se naučíme odstraňovat z mysli trápení, můžeme být šťastní za všech okolností. Je třeba vyloučit trápení z minulých událostí a nebát se budoucích. Nemyslet na to, co by se špatného mohlo stát. Je třeba se naučit vidět dobro i tam, kde na první pohled je jen zlo. Je třeba se dívat na život z lepší stránky a snažit se o udržení dobré nálady. Ta se dá nacvičit třeba tím, že pozorujeme vše kolem sebe, nebo si vybavujeme krásné věci, těšíme se z pěkného počasí..

Těžko lze určit, co je štěstí. Je to něco prchavého a nestálého. Dobrá nálada však dovede přivést do života každou chvíli trochu štěstí. Dobrá nálada je projevem optimismu, snášenlivosti, trpělivosti, přátelství, radosti i statečnosti. Je to duševní stav, který působí příznivě a blahodárně nejen na nás, ale i na všechny v našem okolí.

Svoboda

Je jen na každém člověku, jestli si zvolí žít v lásce nebo ve strachu.
Představ si zasněženou rovinu táhnoucí se donekonečna. Jen v dálce se odděluje prosluněné nebe a plocha, na které stojíš. Jsi tam sám/sama. Co uděláš ? Můžeš jít doleva, můžeš jít doprava. Můžeš si sednout, můžeš si lehnout. Můžeš si zařvat "Kurvy jedny zajebaný, seru na vás všechny !!!". Můžeš se vyčůrat na sníh. Můžeš se začít modlit nebo meditovat. Můžeš se začít strašně bát, že přijde medvěd a ukousne ti ruku. Můžeš si kleknout a poděkovat Bohu nebo rodičům, že jsi na světě. Můžeš si třeba poposkočit. Můžeš udělat co chceš... Svoboda... Tohle je život. Když si vytvoříš strach, budeš mít strach a přitáhneš si ho k sobě. Když si vytvoříš lásku, budeš mít lásku. Chceš se bát medvěda? Dělej to! Chceš jít za sluncem na procházku? Dělej to! Chceš se začít kritizovat za své chování? Dělej to! Co chceš? Kým jsi? Co chceš? Kdo jsi?

Strach je pro člověka krabice, kterou si na volné zasněžené pláni postaví a do níž se schová před vlastní svobodou -před sebou samým. -Nemusíš se už totiž absolutně svobodně rozhodnout - můžeš si chodit ve své krabici - Je to jistota, kterou se sám omezíš. Je to strach ze svobody a ze zodpovědnosti, že jsi to ty, kdo tvoří svůj osud na svobodné pláni. A mít strach ze zbavení se strachu je mít strach ze zbourání vlastní krabice na svobodné pláni života.
Takže můžeš se schovávat za to, co se ti děje třeba tím, že to svedeš na osud (-"holt, to je osud, karma, neudělám nic"), že to činí Bůh (-"to Bůh si tak přál, a tak se stalo"), můžeš se schovat za čas (-"holt to časem zmizelo") nebo se můžeš třeba schovat za ostatní (-"to společnost může za to, jak se chovám, kde jsem a kým jsem")... a nebo si konečně přiznáš, že jsi to JEN TY, kdo tvoří svými myšlenkami a jednáním svůj život.

Takže co si chceš vytvořit na svobodné pláni života? Chceš žít ve strachu (z hladového medvěda)? Dělej to! Chceš si tam vytvořit lásku (a jít se volně na pláni projít za sluncem)? Dělej to! Co chceš? Kým jsi? Co chceš? Kdo jsi? Je to JEN na tobě, rozhodni se...

Poznámka: Někteří lidé svou svobodu neunesou a mohou z ní mít depresi. Například znám případy, kdy se jeden člověk po závěrečné státnici na vysoké škole psychicky zhroutil a jiný dokonce po takové státnici skočil ze skály. Proč? Do té doby byl jeho život "nalajnovaný" - jedna zkouška, druhá, třetí... až poslední (státnice). Co teď? Do práce při škole nechodil (aby si budoval kariéru) a může všechno. V takové době je třeba uvědomit si, co člověk doopravdy chce (a tedy kým je) a začít budovat svůj život.

Sebepoznání

Základní otázkou je, proč je vůbec nutné snažit se poznat sebe a proč by nás zrovna sebepoznání mělo přivést ke štěstí? Odpověď je jednoduchá: Pokud se neznáte a neovládáte sebe a své myšlenky, budete loutkami ovládanými svými (před vámi mnohdy skrytými) vlastnostmi (pudy, vášněmi, strachy apod.). A protože nebudete znát své myšlenky, nebudete vědět, jak, proč a kdy na tu či onu situaci zareagujete a co si svým jednáním či myšlením stvoříte. Čím méně se budete tedy znát, tím větší nevědomý chaos budete vytvářet. Naopak ale čím více se poznáte, tím budete vědomějším tvůrcem svého života a budete také více ovládat svůj život místo toho, aby váš život ovládal vás.

Jak se tedy poznávat a žít vědomějším životem? Základem, který vyslovili snad všichni myslitelé, včetně Ježíše Krista nebo Buddhy, je pozorování. To bychom mohli rozdělit na sebepozorování a pozorování ostatních, přičemž obě metody jsou podstatné.

Pozorujte sebe – jak na co reagujete nebo jak byste reagovali, kdybyste byli v situaci "toho druhého", co se vám líbí a co se vám nelíbí... Ideální metodou je pozorovat se jakoby z pohledu třetí osoby bez hodnocení (analýzy), být otevřený k tomu co přichází a především být upřímný. Protože je ale člověk zvyklý a vychovaný neustále něco hodnotit, je to poměrně obtížné, ale ne nemožné :-). Z počátku se analýze nevyhnete, ale postupně zkuste jen vnímat své jednání jakoby z pohledu třetí osoby. Začnete-li se při sebepozorování hodnotit, zpravidla se budete za mnoho věcí kritizovat, protože jako první v sobě uvidíte nelibé vlastnosti typu zvýšená agresivita, lpění, neovladatelná sexualita, pokrytectví, ješitnost, pýcha, závist, žárlivost apod. Zkuste ale pozorovat i chování, které se vám na sobě líbí a nebojte se za ně pochválit. Člověk pozitivní chování v sobě často nevnímá, protože mu přijde přirozené, ale právě kladné vlastnosti by měly vyvažovat v sobě objevené chování ze své třinácté komnaty. Nicméně pokud se přistihnete při sebekritice, nekritizujte se za to, že se kritizujete :-) Doporučuji oproštění se od sebekritiky, které popisuji v článku „Jak se nekritizovat“.

Pozorujte ostatní - Vedle sebepozorování zkuste nekriticky pozorovat aktivně i chování ostatních. Lidé okolo vás vám svými reakcemi mohou velice pomoci při hledání sebe. Svým jednáním vám většinou nastavují zrcadlo některého vašeho (i třeba skrytého) chování - tedy v určité situaci se chovají tak, jak se chováte vy nebo jak byste se chovali v jejich situaci také. Anebo vám chování a jednání ostatních může ukázat to, kým nejste a tím vám tedy ukázat, kým jste (opakem chování toho druhého) nebo naopak kým byste se chtěli stát. Díky obojímu pak můžete pak změnit své chování k obrazu svému.

Nikdy však nikoho nekritizujte a ani neodsuzujte za jeho chování - za to, kým je (a to ani sebe). Vždy si jen uvědomte, jaký vnitřní vztah k tomuto chování máte vy sami. I Ježíš říkal "Suďte a budete souzeni"...

Chápu, že je snazší a pohodlnější se na sebepozorování vykašlat, přesvědčovat se o jeho nesmyslnosti nebo se vymlouvat třeba na zaneprázdněnost. Ale pozorování můžete dělat resp. žít po celý den. A navíc když už nic jiného, tak je to zábava. :-) Jakmile budete poznávat kým jste a zjistíte co byste chtěli, máte dobrý základ pro to, abyste byli šťastnějšími a činili i ostatní šťastnými. Protože budete-li se usmívat na svět, uvidíte, že se svět bude usmívat na vás :-)

Jakmile začnete s pozorováním, mohou vyvstat nelibé situace, které si takto vytáhnete ze své třinácté komnaty. Neboli jestliže chcete vyčistit studánku své duše, voda se při vytahování kalu ze dna vždy zakalí. Tento kal pak můžete buď nechat usadit. Já však doporučuji ho vytáhnout a zbavit se ho. Jakým způsobem to udělat, se dozvíte v mých dalších článcích.

Jak se nekritizovat?

Při sebepozorování a poznávání sebe dochází k sebekritice. Většina lidí však zaměňuje sebekritiku, která je formou nedostatku lásky k sobě samému, za sebereflexi (-sebeuvědomění). Někteří se dokonce domnívají že sebekritika (ve smyslu "psychického sebemrskačství") je jedinou cestou a motivací pro sebezlepšení. Jak ale taková sebekritika vzniká?

Jednou z příčin tohoto nedostatku lásky k sobě samému je vnímání sebe skrze názory ostatních. Mnohdy jste kritizováni lidmi, kteří se pohybují okolo vás, ale není zde dostatek "chválících" lidí, kteří by tuto rovnováhu plně dorovnávali ve prospěch vaší sebelásky, protože sami si ji zatím v sobě nedokážete najít.

Sebekritika je způsobena tím, že své vlastní chování považujeme za špatné, a to ať již z hlediska morálky společnosti či vlastní víry. Společnost je odedávna nastavena na dualitě dobra a zla ; dobrého chování a špatného chování. Kdy se ale v přítomnosti můžete zachovat opravdu "špatně"? Odpověď zní, možná zatím překvapivě, "Nikdy". Pokaždé, když se v přítomnosti rozhodnete pro nějakou z nabízených variant (a to i pokud se rozhodnete proti vlastnímu přesvědčení), uděláte to dle toho, kým v přítomnosti jste (dle vašeho přítomného "já"). Ano, v budoucnu (tedy v budoucí přítomnosti) se minulé rozhodnutí může jevit jako nesprávné. Ale váš nový názor, že vaše minulé rozhodnutí bylo nesprávné, vychází z hodnot, kterým věříte v nové přítomnosti. A také nikdo netvrdí, že ani toto nebudete třeba v další budoucnosti považovat za "špatné" (i když ta budoucnost může trvat třeba jen několik sekund/minut). Proto každé vaše přítomné rozhodnutí vychází z toho, kým jste v přítomnosti -jaké jsou podmínky, jak se cítíte. A jestliže vychází vaše rozhodnutí vždy dle toho, kým jste, v přítomnosti není nikdy "špatné".

Proč se tedy kritizovat za rozhodnutí, které jste svobodně učinili v přítomnosti jako nejlepší možné v dané situaci? Vystihuje to plně staré rčení "Po bitvě je každý generál", které platí i ve vnitřní psychice člověka. Pokud chcete na sobě něco změnit, přestaňte se kritizovat, protože sebekritika popírá to, kým jste v minulosti byli. Sebekritika vám zabraňuje přijmout sebe jako celek se vším, co jste kdy udělali v minulosti. Sebekritika, tak jak je užívána lidmi, jen snižuje sebelásku. Trestání sebe samotného kritikou je jen podvod, aby se člověk cítil na chvíli lépe. Není tedy tím správným hnacím motorem pro sebezdokonalení. Sebekritika v pravém slova smyslu znamená přijmout sebe takového, kým jste. Sebereflexe je pak uvědomováním si toho, kým jste.

Jak se tedy nekritizovat? Začněte se pozorovat a uvědomte si chování, které byste na sobě rádi změnili. Nenazývejte je nikdy "špatným chováním" - neodsuzujte se za to, kým jste. Jste tím, kým jste, protože vás tak vychovali rodiče či např. vyškolila společnost. Ale nikdy se nevymlouvejte na vnější faktory a neříkejte "Jsem holt takový/taková (a nedá se to změnit)", protože tím blokujete svou snahu být pro sebe šťastnějším "já". Pozorujte, jak se chováte a jak byste chtěli místo současného chování příště jednat. Budete-li se pozorovat, v příští situaci, kdy budete cítit, že jste se dostali do situace, v níž obvykle používáte "staré chování", vyberte si své "nové já" a zachovejte se dle toho, jak se chcete zachovat (-co vám přinese větší sebeuspokojení). Nic ale nikdy nepotlačujte, protože cokoli potlačíte, objeví se vám někde jinde. Oprošťujte se tímto způsobem od vašeho "starého já" ; odložte jej jako jste odložili staré hračky. - Ty jste odložili ne proto, že by byly špatné, ale prostě proto, že je tu něco nového ; něco, co více odpovídá tomu, kým chcete být (-co odpovídá vaší představě o sobě samém). Nebo je to jako software počítače, který dosud fungoval, ale vy si tam dáte "novější verzi". A pokud se někdy zachováte opět dle vašeho starého chování, nekritizujte se za ně. Pozorování sebe se vám brzy stane tak přirozeným jevem jako je dýchání .

Tímto oprošťováním se od starého a přijímání nového se "upgradujete" a stáváte se pomocí vědomějšího života bez sebekritiky nejkrásnější představou o sobě samém - stáváte se kým vy sami chcete být, protože vy jste ti, kteří si nastavují hodnoty morálky a co je dobré a co špatné.

Důvěřujte sami sobě

Když se máte rádi a jste se sebou spokojeni, tak je vše okolo Vás báječné a lidi Vás dělají šťastnými. Určitě znáte z vlastní zkušenosti, že když jste naštvaní a nejste sami se sebou spokojení, hned se najde někdo, kdo se s Vámi začne hádat nebo Vás chce urazit. Názory, které máme o sobě, nemusí být vždy pravdivé. Naše mysl může hovořit sama se sebou a my ji můžeme naslouchat.



Mnohdy je to pěkný chaos. Neustále se prosazují určité myšlenky a nastanou potíže s usínáním. Když se naučíme nebrat nic osobně, přestaneme se zbytečně trápit. Nebudeme přemýšlet o tom co o nás říkají jiní lidé. Máme zodpovědnost jen za své činy. Všichni si nasazujeme společenskou masku, neboť máme strach. Aby druzí nepoznali, že jsme nedokonalí. Až když zjistíme, že nejdůležitější je důvěřovat sobě a svému srdci a začneme se tím řídit, zakusíme vnitřní klid a nic se nás nedotkne.