pondělí 12. dubna 2010

Otevírání srdce

Srdce je branou bez vrat do skutečnosti. Přesuňte se od hlavy k srdci.
Jsme příliš závislí na hlavě. Tohle je náš problém, to je náš jediný problém. A existuje jedno jediné řešení: sestoupit od hlavy dolů k srdci a všechny problémy zmizí. Jsou vytvářeny hlavou. A najednou je všechno jasné a tak průhledné, že je člověk překvapen, jak si mohl dříve neustále vymýšlet problémy.
Tajemství zůstanou, ale problémy zmizí. Tajemství jsou tu dál, ale problémy se vypaří. A tajemství jsou nádherná. Nemají být řešena. Mají být prožita. Od hlavy k srdci
Takže za prvé - snažte se zbavit hlavy. Představte si, že nemáte hlavu, pohybujte se bez hlavy. Zní to absurdně, ale je to jedno z nejdůležitějších cvičení. Zkuste to a sami to poznáte. Kráčejte s pocitem, jako byste neměli hlavu. Ze začátku to bude "jenom jako". Bude to velmi zvláštní. Až se najednou objeví pocit, že nemáte hlavu, bude to nesmírně zvláštní a podivné. Ale s postupem času se usídlíte ve svém srdci.
Je to fungující pravidlo. Možná jste si všimli, že slepý člověk má mnohem lepší sluch, mnohem muzikálnější sluch. Slepí lidé bývají velmi muzikální; jejich vnímání hudby je hlubší. Proč? Energie, která běžně proudí očima, u takových lidí nemůže jít touto cestou, a tak si vybere jinou cestu - proudí ušima. Slepí lidé mají mnohem dokonalejší hmat. Když se vás slepec dotkne, cítíte rozdíl, protože lidé většinou používají ve spojení s hmatem i zrak; dotýkáme se jeden druhého i očima. Slepec se nemůže dotýkat očima, a proto jeho energie proudí rukama. Slepec je mnohem citlivější než ten, kdo vidí. Někdy to tak možná není, ale všeobecně to takhle funguje. Energie začne proudit z jiného centra, pokud to původní centrum chybí.
Proto vyzkoušejte cvičení, o kterém tu mluvím - cvičení spočívající v tom, že se zbavíte hlavy a najednou pocítíte velmi podivnou věc - bude to, jako kdybyste vstoupili do srdce. Kráčejte bez hlavy. Usaďte se k meditaci, zavřete oči a mějte prostě jen pocit, že nemáte žádnou hlavu. "Moje hlava zmizela." Ze začátku to bude "jenom jako", ale po čase zjistíte, že se hlava skutečně vytratila. A jakmile ucítíte, že vaše hlava zmizela, centrum se přesune dolů k srdci - okamžitě! Budete se dívat na svět svým srdcem a ne hlavou.
Když se lidé ze Západu poprvé dostali do Japonska, nemohli uvěřit tomu, že Japonci po staletí tradičně věří, že myslí břichem. Kdybyste se zeptali japonského dítěte - pokud nebylo vychováno západním způsobem - "Odkud vychází myšlení?", ukázalo by na břicho. Uplynula celá staletí a Japonsko žije bez hlavy. Je to jen představa. Když se vás zeptám "Kde probíhá vaše myšlení?" ukážete na hlavu, ale Japonec ukáže na břicho, ne na hlavu a to je jeden z důvodů, proč je japonská mysl mnohem klidnější, tišší a sjednocenější. Teď už to tolik neplatí, protože Západ se šíří po celém světě. Teď už neexistuje žádný Východ. Jsou jen lidé, kterým se ty ostrovy líbí a udržují tím pojem o Východě. Z geografického pohledu Východ zmizel. Teď je celý svět Západ.
Snažte se zbavit hlavy. Meditujte vestoje před zrcadlem v koupelně. Hluboce se sami sobě zadívejte do očí a vnímejte pocit, že se díváte ze srdce. A postupně, po čase, začne centrum srdce fungovat. A jakmile začne srdce fungovat, změní se vaše osobnost, celá její struktura, protože srdce má své vlastní cesty.
Takže za prvé - zkuste se zbavit hlavy. Za druhé - buďte láskyplní, protože láska se nemůže projevovat prostřednictvím hlavy. Buďte láskyplnější! Pokud se někdo zamiluje, říká se o něm, že ztratil hlavu. Lidé tvrdí, že se zbláznil. Pokud jste zamilovaní, ale nejste přitom blázni, pak nejste skutečně pořádně zamilovaní. Musíte ztratit hlavu. Pokud zůstane hlava nedotčena a funguje dál jako dřív, pak to není láska, protože v lásce musí hrát hlavní roli srdce. Je to funkce srdce.
Stává se, že když se zamiluje velmi racionální člověk, začne se chovat hloupě. Sám cítí, jaký nesmysl dělá, jaká je to pošetilost. Co to vyvádí? Pak se jeho život rozdělí na dvě části, vzniknou dva světy. Srdce je intimním světem ticha. A jakmile takový člověk vyjde z domu, vystoupí ze svého srdce. Žije v okolním světě, kde zase funguje jeho hlava - a dolů k srdci sestoupí jen tehdy, když miluje. Ale je to velmi obtížné. Je to velmi obtížné a běžně se to nestává.
Pobýval jsem v Kalkatě v domě svého přítele, který byl soudcem u Nejvyššího soudu. Jeho žena mi řekla: "Chtěla bych se s vámi o něčem poradit. Můžete mi pomoct?" A tak jsem řekl: "V čem je problém?" Odpověděla: "Můj manžel je váš přítel. Má vás moc rád a váží si vás, a tak by určitě přijal, kdybyste si s ním promluvil."
Znovu jsem se jí zeptal: "Co mu mám říct? Tak ven s tím." Žena řekla: "On je soudcem Nejvyššího soudu i v posteli. Já nemám milence, přítele, ani manžela. On je soudcem Nejvyššího soudu celých dvacet čtyři hodin denně." Je to obtížné - je velmi obtížné sestoupit dolů z piedestalu. Jestliže jste vážený obchodník, pak budete vážený obchodník i v posteli. Je obtížné soustředit dvě osoby do jednoho člověka a není nijak snadné změnit zaběhlý systém života - okamžitě, když se k tomu rozhodnete. Není to snadné, ale pokud se zamilujete, není tolik těžké sestoupit dolů do svého srdce.
Při této meditaci se tedy snažte být láskyplnější. A když říkám, že máte být láskyplnější, říkám tím, že musíte změnit kvalitu svých vztahů - měly by být založeny na lásce. A to nejen na lásce k vašim dětem, ženě, manželovi, přátelům, ale na lásce k životu jako takovému; buďte láskyplnější. A proto také Mahávíra a Buddha hovořili o nenásilí - je to otázka vytvoření láskyplného vztahu k životu; jde o vytvoření láskyplného postoje k životu. Když Mahávíra kráčel, byl natolik pozorný, že nezašlápl ani mravence. Proč? Vždyť o mravence nejde. Mahávíra sestoupil od hlavy dolů k srdci a vytvořil tak láskyplný vztah k životu jako takovému, v celé jeho šíři.
Čím více jsou vaše vztahy založeny na lásce - všechny vztahy - tím lépe funguje vaše centrum srdce. Začne pracovat a vy se budete dívat na svět jinýma očima, protože srdce má svůj vlastní způsob dívání se na svět. Mysl se takhle nikdy nedívá u mysli to prostě není možné. Mysl může pouze analyzovat. Srdce provádí syntézu; mysl provádí analýzu, rozděluje, třídí. Je to rozdělovatel. Pouze srdce přináší jednotu. Když se díváte srdcem, vypadá celý vesmír jako jednotný celek. Když se díváte prostřednictvím mysli, uvidíte celý vesmír skládající se z atomů. Není jednotný jsou to jen samé atomy, atomy a atomy. Srdce přináší sjednocující prožitek. Spojuje vše dohromady a tou konečnou syntézou je pak Bůh. Díváte-li se srdcem, celý vesmír se stává jedním celkem.
Bohem.
Proto také nemůže věda Boha nikdy najít. Není to možné, protože analytické metody nemohou nikdy dosáhnout konečné jednoty. Základem vědeckých metod je rozum, analýza, rozdělení.
A tak se věda dostává k molekulám, atomům, elektronům a pokračuje dál a dál v dělení. Nikdy se nemůže dostat k organické jednotě celku. Na celek se nemůžete dívat prostřednictvím hlavy.
Osho - meditace“

úterý 6. dubna 2010

Přijímejme vše, co se děje

Většina lidí si v určité fázi života uvědomí, že neexistuje jen narození, růst, úspěch dobré zdraví, potěšení a vítězství, ale také ztráta, neúspěch, nemoc, stáří, úpadek, bolest a smrt. Tyto aspekty života bývají opatřeny nálepkou "dobrý" nebo "špatný", "žádoucí" nebo "nežádoucí", "vpořádku" nebo "v nepořádku".

Smysl neboli cíl lidského života bývá obvykle spojován s tím "dobrým", jenže to je trvale ohroženo kolapsem, zničením nebo ztrátou. Stále nad námi visí hrozba, že "dobro" vystřídá "zlo" a beznaděj, jejichž příčinu nedokážeme pochopit. Život se nám pak začne zdát nesmyslný.

Dříve nebo později se tento chaos vetře do života každého z nás, nezachrání nás před ním žádná životní pojistka. Může přijít v podobě ztráty, nehody, nemoci, neschopnosti, sešlosti stářím nebo smrti.

Díky potížím v osobním životě a následnému zhroucení všech možných mentálních představ o smyslu života se však můžeme otevřít vyššímu řádu.

Mysl jednotlivé situace a události vnímá odděleně, jakoby existovaly nezávisle na sobě a třídí je na "dobré" a "špatné". Když se budeme příliš spoléhat na svou mysl, budeme realitu vnímat jako nekonečný počet oddělených objektů. Tato roztříštěnost je hlubokou iluzí. Pokud jsme jí však propadli, budeme o ní skálopevně přesvědčeni. Vesmír je však nedělitelným celkem, v němž je vše vzájemně propojené a nic neexistuje odděleně.

Jestliže jsou všechny věci a události navzájem propojeny, znamená to, že mentální nálepky "dobrý" a "špatný" jsou zcela zbytečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou relativní a platí jen po omezenou dobu.

J.Krishnamurti, významný indický filozof a duchovní učitel, cestoval více než padesát let téměř neustále po celém světě a pokoušel se lidem pomocí slov - jež jsou obsahem - sdělit to, co je za slovy, za obsahem.

Při jedné ze svých promluv, téměř na sklonku svého života, překvapil své publiku otázkou "Chcete znát mé tajemství ? " Všichni najednou zpozorněli a napjatě čekali, co řekne. Mnozí lidé byli jeho žáky už dvacet, třicet let, a přitom stále nechápali podstatu jeho učení. Po všech těch letech jim mistr konečně prozradí klíč k porozumění! "Nebráním se tomu co se děje." řekl jen, "to je celé mé tajemství". A dál už to nerozebíral, takže si dovolím tvrdit, že většina musela být ještě zmatenější než před tím. V jeho prostém sdělení se však skrývá hluboká pravda.

Nebránit se tomu, co přichází, znamená, že jsme s tím za jedno, vnitřně sjednoceni. "To, co se děje " se samozřejmě vztahuje k realitě přítomného okamžiku, který vždy už je, jaký je. Odkazuje na obsah, na formu, která na sebe bere přítomný okamžik - jiný než přítomný okamžik ani neexistuje. Být za jedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. To znamená nehodnotit to v duchu jako dobré nebo špatné, ale nechat to být. Znamená to, že by se v životě neměli snažit o žádné změny? Právě naopak. Pokud bude naše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, bude podporována vyšší inteligencí. Životem samotným.

Zenový mistr Hakuin žil v jednom městě v Japonsku. Těšil se všeobecné úctě. Jednou se stalo, že nezletilá dcera jeho souseda otěhotněla. Když se rozzlobení rodiče pokoušeli zjistit totožnost otce, řekla jim, že je jím zenový mistr Hakuin. Rozzuření rodiče spěchali k Hakuinovi a za hlasitého křiku a spílání mu řekli k čemu se přiznala jejich dcera. Jediné, co na to řekl, bylo: "Tak je to."

Nový skandál se rychle rozšířil daleko za hranice města. Mistr přišel o svou pověst, ale zdálo se, že ho to netrápí. Nikdo už k němu nechodil, ale ani to ho nevyvedlo z míry. Když se dítě narodilo, odnesli ho rodiče té dívky k Hakuinovi a řekli mu: "Jsi jeho otec, tak se o něj postarej." Mistr ho přijal a láskyplně o něj pečoval. O rok později se matka dítěte zkroušeně přiznala svým rodičům, že otcem dítěte je mladý muž, který pracoval v nedalekém řeznictví. Zahanbení rodiče šli hned za Hakuinem, aby se mu omluvili a poprosili ho o odpuštění. "Přišli jsme si vzít dítě zpět. Dcera se nám přiznala že, nejste jeho otcem. Je nám to opravdu moc líto." "Tak je to..." pronesl mistr když jim malé podával.

Na pravdu i lež stále odpovídal pořád stejně: "Tak je to." Dovolil formě přítomného okamžiku, aby byla taková, jaká je a nenechal se zatáhnout do dramatu dané situace. Existoval pro něj jen přítomný okamžik, a ten byl prostě takový, jaký byl. Nic si nebral osobně. Nebyl ničí obětí. Byl v dokonalé jednotě se vším, co se dělo, takže to nad ním nemělo žádnou moc. Když vzdorujete tomu, co se děje, jste tomu vydáni na milost a okolní svět určuje, jestli jste šťastní nebo nešťastní.

O dítě bylo postaráno a vše se v dobré obrátilo díky síle přijetí. Hakuin udělal vždy to, co bylo v daném okamžiku potřeba, a když přišel čas v klidu dítě vrátil.

Zkuste si jen představit, jak by reagovalo ego v různých okamžicích tohoto příběhu.