Cesta k sobě samému II.

Pokud se zajímáme o duchovní tématiku, tak určitě pochopíme i to, že žijeme svůj život proto, abychom se něčemu novému naučili, přestali opakovat staré chyby a naučili se větší toleranci, pochopení a soucítění s druhými.



Jsme-li na začátku svého duchovního procitání většinou tápeme, kterým směrem bychom se měli vydat a čím vším bychom měli projít. Tady začínáme zrovna tak, jako se vše učí malé dítě - krůček po krůčku. Snažíme se hltat jeden seminář a kurs za druhým, číst spoustu duchovní a esoterické literatury, protože máme pocit, že čím více toho budeme mít za sebou, tím více a rychleji duchovně rosteme. Vše má ale svůj čas a nic se nedá uspěchat.



Velké Universum ví velice dobře, kdy nás pustí dál a kdy nás tzv. trochu zbrzdí. Učíme se v etapách, během kterých přijdou i zkoušky, jak jsme "novou látku" zvládli. Uspějeme-li v těchto zkouškách, pak se posuneme na pomyslném žebříčku o stupeň výš, kde nás čeká další práce na sobě. Ani náhodná setkání nejsou o ničem jiném než o tom, že se jeden od druhého učíme. Zastáváme-li však svůj zatvrzelý postoj, který nechceme změnit, ustaneme v našem duchovním vývoji, dokud sami nedojdeme k tomu, v čem je chyba. Někomu to trvá delší a někomu kratší dobu.



Všechny kursy duchovního a osobního rozvoje vychází ze stejného podstaty - spojení se s nekonečným Božským zdrojem nebo chcete-li zdrojem Universa, které nás naučí pochopení sebe sama a naší podstaty. Máme možnost si vybrat z nepřeberného množství způsobů, jak se s tímto zdrojem spojit. K tomu nám slouží literatura, různé kursy a semináře a setkání se stejně zaměřenými lidmi. Sami si pak mezi ostatními najdeme nejlepší zaměření, které nám nejvíce vyhovuje a vede nás po té správné cestě k cíli. Je to cesta pokusů a omylů a ne vždy to, co se líbí a vyhovuje ostatním, bude vyhovovat i nám.



Důležité je vybrat si takovou cestu, která nás nadchne tak, že se jí budeme věnovat do hloubky. V tomto směru pak věnujeme více času vzdělání a práci na sobě. Uděláme tak větší kus práce, než když svou pozornost tříštíme do mnoha směrů, které vnímáme pouze povrchně. Je dobré mít přehled o nových směrech a možnostech v duchovním rozvoji, ale neznamená to, že pokud všechny tyto kursy neabsolvujeme, tak se náš osobní růst zastavil. Nepřeberné množství kursů slouží právě k výběru té naší cesty a způsobu, jak po ní kráčet.



Důležité je uvědomit si, že vše, co se máme naučit, má sloužit hlavně k našemu osobnímu růstu. Zvládneme-li tyto naše životní lekce, pak můžeme pomáhat i ostatním nastartovat je. Předpokladem je psychická vyrovnanost a stabilita. Neočekávejme, že absolvováním některého z kursů naše práce na sobě končí a naše problémy se odstraní jakoby samy od sebe. Je to ještě dlouhá a trpělivá práce, která je hlavně a jenom na nás. O to radostnější je pocit z toho, jak jsme překonali sami sebe a posunuli se zase o stupínek výš. Potřebuje-li někdo pomocnou ruku, neváhejme mu ji podat stejně jako byla podána nám!



Všichni máme stejné šance rozvinout své pozitivní a tvůrčí schopnosti, které jsou v nás skryté nebo potlačované. Jen vykročit tím správným směrem!

Cesta k sobě samému I.

V současné době můžeme snadno cestovat do míst, kde bychom mohli poznávat jejich kulturu a historii. Stačí si určit cíl, způsob cesty a ubytování a samozřejmě mít patřičné množství financí. Ale existuje jedna cesta, po které není vždy snadné jít a v jejímž průběhu stále hledáme svůj cíl. Občas z ní sejdeme, abychom se k ní po dalších životních lekcích vrátili zpátky. Je to náročná cesta k sobě samému.



Kolikrát jsme se již v duchu zamýšleli nad tím, co je vlastně smyslem našeho života a jaký je náš úkol na této Zemi?! Pro někoho to znamená vytvořit něco užitečného ve prospěch všech lidí, pro někoho zase žít spokojeným životem a dobře vychovat své děti. Tito lidé vědí, co od života chtějí. Stále je ale mnoho těch, kteří ještě hledají sami sebe. Nevědí, kam se nasměrovat a v čem najít své životní uspokojení.



Pro člověka je důležité určit si nějaký smysluplný cíl nebo několik cílů, kterých lze postupně dosáhnout. Tyto cíle jsou pro nás hnacím motorem a motivací. Proč je vhodnější stanovit si více cílů, které nás dovedou k tomu velkému? Protože dosažením těch menších neztrácíme víru v realizaci těch větších přání. Většina z nás jistě zažila ten moment, kdy jsme si něco vysnili, ale tento cíl byl pro nás zatím vzdálený a nedosažitelný. Zpočátku jsme za tímto snem šli plni odhodlání a nadšení, ale postupem času tak, jak nám život kladl různé překážky a zkoušky, naše motivace začala klesat a nakonec jsme se svého snu vysíleni vzdali.



Dlouhý časový úsek, kterým jsme museli projít, způsobil, že jsme ztratili víru v sebe, své schopnosti a přehlíželi jsme jiné možnosti, které se nám mezitím nabízely. Stává se, že náš původní úmysl se během života může změnit a zaměříme se zcela jiným směrem, než jsme si původně vytýčili. To je přirozený vývojový proces umožňující, abychom rozvinuli své skutečné schopnosti v té oblasti, která je pro nás přirozená.



Pro někoho je životní cesta cestou pokusů a omylů než se dopracuje ke svému cíli. Záleží na naší výdrži, zda budeme trpěliví nebo rezignujeme. Jsou jedinci, kteří se nadchnou pro určitou činnost pouze ve chvíli, kdy jsou ve společnosti takto zaměřených lidí. Ti jsou pro ně silnou motivací dokázat to, co oni. Tato motivace ale některým vydrží pouze než překročí práh svého domu a dál musí vyvíjet svou vlastní aktivitu. Za každým úspěšným výsledkem jsou hodiny a hodiny tvrdé práce, trpělivosti a hlavně píle. Ne každý je ochoten takové oběti, i kdyby měla znamenat spokojenost se sebou samým. Bývá za tím strach, že neuspějeme tak, jako ostatní a někdy také vlastní pohodlnost



Máme tendence se neustále s druhými srovnávat a přitom zapomínáme, že každý z nás je individualita a v tom je to krásné. Na druhé straně kdo jiný by měl udělat ten první krok než my sami. Jsme zodpovědni sami za sebe a své jednání, a proto z našich neúspěchů nemůžeme obviňovat druhé. Stáváme se nespokojenými, někdy i frustrovanými s pocitem vnitřní prázdnoty, a tím se cesta k sobě samým stává nejtěžší cestou našeho života.

Naše světlo

Toto je zákon Vesmíru, který říká:

každý jeden stvořitel inspirovaný láskou

je silnější než všechny vědy dohromady,

neboť ty jsou zbavené lásky

a dokonce i sluneční svit

je pouze odrazem

obrovské energie

vyzařující z člověka.

naše "sluneční" energie

na konci května 2010

foto *satu satu*

"Let, který každý očekáváte je letem každého z vás. Měli byste roztáhnout svoje křídla jako já a měli byste vzlétnout do oblak. Jste cesta, jste světlo Stvořitele, kráčíte jeho přítomnost na tomto krásném místě zvaném matka Země. Bez vás by Stvořitelův zdroj byl omezený ve svém vlastním světle, ale s vámi je poctěn vaší přítomností, neboť vy jste prodloužením jeho světla do světa. Nikdy nedovolte slovům "nevím" vyjít z vašich úst. Nedovolte přerušit větu slovem "ale" a poznáte, že vaše světlo je nejkrásnější a nejbriliantnější, o jakém byste mohli snít. Toto je váš život, přátelé moji. Vybrali jste si jít tu cestu jako lidské bytosti. Teď se rozhodněte žít bez limitů. Rozleťte se se mnou. Leťte se mnou k horizontům a za ně." Raven

Otevírání srdce

Srdce je branou bez vrat do skutečnosti. Přesuňte se od hlavy k srdci.
Jsme příliš závislí na hlavě. Tohle je náš problém, to je náš jediný problém. A existuje jedno jediné řešení: sestoupit od hlavy dolů k srdci a všechny problémy zmizí. Jsou vytvářeny hlavou. A najednou je všechno jasné a tak průhledné, že je člověk překvapen, jak si mohl dříve neustále vymýšlet problémy.
Tajemství zůstanou, ale problémy zmizí. Tajemství jsou tu dál, ale problémy se vypaří. A tajemství jsou nádherná. Nemají být řešena. Mají být prožita. Od hlavy k srdci
Takže za prvé - snažte se zbavit hlavy. Představte si, že nemáte hlavu, pohybujte se bez hlavy. Zní to absurdně, ale je to jedno z nejdůležitějších cvičení. Zkuste to a sami to poznáte. Kráčejte s pocitem, jako byste neměli hlavu. Ze začátku to bude "jenom jako". Bude to velmi zvláštní. Až se najednou objeví pocit, že nemáte hlavu, bude to nesmírně zvláštní a podivné. Ale s postupem času se usídlíte ve svém srdci.
Je to fungující pravidlo. Možná jste si všimli, že slepý člověk má mnohem lepší sluch, mnohem muzikálnější sluch. Slepí lidé bývají velmi muzikální; jejich vnímání hudby je hlubší. Proč? Energie, která běžně proudí očima, u takových lidí nemůže jít touto cestou, a tak si vybere jinou cestu - proudí ušima. Slepí lidé mají mnohem dokonalejší hmat. Když se vás slepec dotkne, cítíte rozdíl, protože lidé většinou používají ve spojení s hmatem i zrak; dotýkáme se jeden druhého i očima. Slepec se nemůže dotýkat očima, a proto jeho energie proudí rukama. Slepec je mnohem citlivější než ten, kdo vidí. Někdy to tak možná není, ale všeobecně to takhle funguje. Energie začne proudit z jiného centra, pokud to původní centrum chybí.
Proto vyzkoušejte cvičení, o kterém tu mluvím - cvičení spočívající v tom, že se zbavíte hlavy a najednou pocítíte velmi podivnou věc - bude to, jako kdybyste vstoupili do srdce. Kráčejte bez hlavy. Usaďte se k meditaci, zavřete oči a mějte prostě jen pocit, že nemáte žádnou hlavu. "Moje hlava zmizela." Ze začátku to bude "jenom jako", ale po čase zjistíte, že se hlava skutečně vytratila. A jakmile ucítíte, že vaše hlava zmizela, centrum se přesune dolů k srdci - okamžitě! Budete se dívat na svět svým srdcem a ne hlavou.
Když se lidé ze Západu poprvé dostali do Japonska, nemohli uvěřit tomu, že Japonci po staletí tradičně věří, že myslí břichem. Kdybyste se zeptali japonského dítěte - pokud nebylo vychováno západním způsobem - "Odkud vychází myšlení?", ukázalo by na břicho. Uplynula celá staletí a Japonsko žije bez hlavy. Je to jen představa. Když se vás zeptám "Kde probíhá vaše myšlení?" ukážete na hlavu, ale Japonec ukáže na břicho, ne na hlavu a to je jeden z důvodů, proč je japonská mysl mnohem klidnější, tišší a sjednocenější. Teď už to tolik neplatí, protože Západ se šíří po celém světě. Teď už neexistuje žádný Východ. Jsou jen lidé, kterým se ty ostrovy líbí a udržují tím pojem o Východě. Z geografického pohledu Východ zmizel. Teď je celý svět Západ.
Snažte se zbavit hlavy. Meditujte vestoje před zrcadlem v koupelně. Hluboce se sami sobě zadívejte do očí a vnímejte pocit, že se díváte ze srdce. A postupně, po čase, začne centrum srdce fungovat. A jakmile začne srdce fungovat, změní se vaše osobnost, celá její struktura, protože srdce má své vlastní cesty.
Takže za prvé - zkuste se zbavit hlavy. Za druhé - buďte láskyplní, protože láska se nemůže projevovat prostřednictvím hlavy. Buďte láskyplnější! Pokud se někdo zamiluje, říká se o něm, že ztratil hlavu. Lidé tvrdí, že se zbláznil. Pokud jste zamilovaní, ale nejste přitom blázni, pak nejste skutečně pořádně zamilovaní. Musíte ztratit hlavu. Pokud zůstane hlava nedotčena a funguje dál jako dřív, pak to není láska, protože v lásce musí hrát hlavní roli srdce. Je to funkce srdce.
Stává se, že když se zamiluje velmi racionální člověk, začne se chovat hloupě. Sám cítí, jaký nesmysl dělá, jaká je to pošetilost. Co to vyvádí? Pak se jeho život rozdělí na dvě části, vzniknou dva světy. Srdce je intimním světem ticha. A jakmile takový člověk vyjde z domu, vystoupí ze svého srdce. Žije v okolním světě, kde zase funguje jeho hlava - a dolů k srdci sestoupí jen tehdy, když miluje. Ale je to velmi obtížné. Je to velmi obtížné a běžně se to nestává.
Pobýval jsem v Kalkatě v domě svého přítele, který byl soudcem u Nejvyššího soudu. Jeho žena mi řekla: "Chtěla bych se s vámi o něčem poradit. Můžete mi pomoct?" A tak jsem řekl: "V čem je problém?" Odpověděla: "Můj manžel je váš přítel. Má vás moc rád a váží si vás, a tak by určitě přijal, kdybyste si s ním promluvil."
Znovu jsem se jí zeptal: "Co mu mám říct? Tak ven s tím." Žena řekla: "On je soudcem Nejvyššího soudu i v posteli. Já nemám milence, přítele, ani manžela. On je soudcem Nejvyššího soudu celých dvacet čtyři hodin denně." Je to obtížné - je velmi obtížné sestoupit dolů z piedestalu. Jestliže jste vážený obchodník, pak budete vážený obchodník i v posteli. Je obtížné soustředit dvě osoby do jednoho člověka a není nijak snadné změnit zaběhlý systém života - okamžitě, když se k tomu rozhodnete. Není to snadné, ale pokud se zamilujete, není tolik těžké sestoupit dolů do svého srdce.
Při této meditaci se tedy snažte být láskyplnější. A když říkám, že máte být láskyplnější, říkám tím, že musíte změnit kvalitu svých vztahů - měly by být založeny na lásce. A to nejen na lásce k vašim dětem, ženě, manželovi, přátelům, ale na lásce k životu jako takovému; buďte láskyplnější. A proto také Mahávíra a Buddha hovořili o nenásilí - je to otázka vytvoření láskyplného vztahu k životu; jde o vytvoření láskyplného postoje k životu. Když Mahávíra kráčel, byl natolik pozorný, že nezašlápl ani mravence. Proč? Vždyť o mravence nejde. Mahávíra sestoupil od hlavy dolů k srdci a vytvořil tak láskyplný vztah k životu jako takovému, v celé jeho šíři.
Čím více jsou vaše vztahy založeny na lásce - všechny vztahy - tím lépe funguje vaše centrum srdce. Začne pracovat a vy se budete dívat na svět jinýma očima, protože srdce má svůj vlastní způsob dívání se na svět. Mysl se takhle nikdy nedívá u mysli to prostě není možné. Mysl může pouze analyzovat. Srdce provádí syntézu; mysl provádí analýzu, rozděluje, třídí. Je to rozdělovatel. Pouze srdce přináší jednotu. Když se díváte srdcem, vypadá celý vesmír jako jednotný celek. Když se díváte prostřednictvím mysli, uvidíte celý vesmír skládající se z atomů. Není jednotný jsou to jen samé atomy, atomy a atomy. Srdce přináší sjednocující prožitek. Spojuje vše dohromady a tou konečnou syntézou je pak Bůh. Díváte-li se srdcem, celý vesmír se stává jedním celkem. Bohem.
Proto také nemůže věda Boha nikdy najít. Není to možné, protože analytické metody nemohou nikdy dosáhnout konečné jednoty. Základem vědeckých metod je rozum, analýza, rozdělení.
A tak se věda dostává k molekulám, atomům, elektronům a pokračuje dál a dál v dělení. Nikdy se nemůže dostat k organické jednotě celku. Na celek se nemůžete dívat prostřednictvím hlavy.
Osho - meditace“

Přijímejme vše, co se děje

Většina lidí si v určité fázi života uvědomí, že neexistuje jen narození, růst, úspěch dobré zdraví, potěšení a vítězství, ale také ztráta, neúspěch, nemoc, stáří, úpadek, bolest a smrt. Tyto aspekty života bývají opatřeny nálepkou "dobrý" nebo "špatný", "žádoucí" nebo "nežádoucí", "vpořádku" nebo "v nepořádku".

Smysl neboli cíl lidského života bývá obvykle spojován s tím "dobrým", jenže to je trvale ohroženo kolapsem, zničením nebo ztrátou. Stále nad námi visí hrozba, že "dobro" vystřídá "zlo" a beznaděj, jejichž příčinu nedokážeme pochopit. Život se nám pak začne zdát nesmyslný.

Dříve nebo později se tento chaos vetře do života každého z nás, nezachrání nás před ním žádná životní pojistka. Může přijít v podobě ztráty, nehody, nemoci, neschopnosti, sešlosti stářím nebo smrti.

Díky potížím v osobním životě a následnému zhroucení všech možných mentálních představ o smyslu života se však můžeme otevřít vyššímu řádu.

Mysl jednotlivé situace a události vnímá odděleně, jakoby existovaly nezávisle na sobě a třídí je na "dobré" a "špatné". Když se budeme příliš spoléhat na svou mysl, budeme realitu vnímat jako nekonečný počet oddělených objektů. Tato roztříštěnost je hlubokou iluzí. Pokud jsme jí však propadli, budeme o ní skálopevně přesvědčeni. Vesmír je však nedělitelným celkem, v němž je vše vzájemně propojené a nic neexistuje odděleně.

Jestliže jsou všechny věci a události navzájem propojeny, znamená to, že mentální nálepky "dobrý" a "špatný" jsou zcela zbytečné, protože jsou pouhou iluzí. Vycházejí z velmi omezeného pohledu na svět, a proto jsou relativní a platí jen po omezenou dobu.

J.Krishnamurti, významný indický filozof a duchovní učitel, cestoval více než padesát let téměř neustále po celém světě a pokoušel se lidem pomocí slov - jež jsou obsahem - sdělit to, co je za slovy, za obsahem.

Při jedné ze svých promluv, téměř na sklonku svého života, překvapil své publiku otázkou "Chcete znát mé tajemství ? " Všichni najednou zpozorněli a napjatě čekali, co řekne. Mnozí lidé byli jeho žáky už dvacet, třicet let, a přitom stále nechápali podstatu jeho učení. Po všech těch letech jim mistr konečně prozradí klíč k porozumění! "Nebráním se tomu co se děje." řekl jen, "to je celé mé tajemství". A dál už to nerozebíral, takže si dovolím tvrdit, že většina musela být ještě zmatenější než před tím. V jeho prostém sdělení se však skrývá hluboká pravda.

Nebránit se tomu, co přichází, znamená, že jsme s tím za jedno, vnitřně sjednoceni. "To, co se děje " se samozřejmě vztahuje k realitě přítomného okamžiku, který vždy už je, jaký je. Odkazuje na obsah, na formu, která na sebe bere přítomný okamžik - jiný než přítomný okamžik ani neexistuje. Být za jedno s tím, co je, znamená nebránit se vnitřně tomu, co se děje. To znamená nehodnotit to v duchu jako dobré nebo špatné, ale nechat to být. Znamená to, že by se v životě neměli snažit o žádné změny? Právě naopak. Pokud bude naše činnost vycházet z vnitřního spojení s přítomným okamžikem, bude podporována vyšší inteligencí. Životem samotným.

Zenový mistr Hakuin žil v jednom městě v Japonsku. Těšil se všeobecné úctě. Jednou se stalo, že nezletilá dcera jeho souseda otěhotněla. Když se rozzlobení rodiče pokoušeli zjistit totožnost otce, řekla jim, že je jím zenový mistr Hakuin. Rozzuření rodiče spěchali k Hakuinovi a za hlasitého křiku a spílání mu řekli k čemu se přiznala jejich dcera. Jediné, co na to řekl, bylo: "Tak je to."

Nový skandál se rychle rozšířil daleko za hranice města. Mistr přišel o svou pověst, ale zdálo se, že ho to netrápí. Nikdo už k němu nechodil, ale ani to ho nevyvedlo z míry. Když se dítě narodilo, odnesli ho rodiče té dívky k Hakuinovi a řekli mu: "Jsi jeho otec, tak se o něj postarej." Mistr ho přijal a láskyplně o něj pečoval. O rok později se matka dítěte zkroušeně přiznala svým rodičům, že otcem dítěte je mladý muž, který pracoval v nedalekém řeznictví. Zahanbení rodiče šli hned za Hakuinem, aby se mu omluvili a poprosili ho o odpuštění. "Přišli jsme si vzít dítě zpět. Dcera se nám přiznala že, nejste jeho otcem. Je nám to opravdu moc líto." "Tak je to..." pronesl mistr když jim malé podával.

Na pravdu i lež stále odpovídal pořád stejně: "Tak je to." Dovolil formě přítomného okamžiku, aby byla taková, jaká je a nenechal se zatáhnout do dramatu dané situace. Existoval pro něj jen přítomný okamžik, a ten byl prostě takový, jaký byl. Nic si nebral osobně. Nebyl ničí obětí. Byl v dokonalé jednotě se vším, co se dělo, takže to nad ním nemělo žádnou moc. Když vzdorujete tomu, co se děje, jste tomu vydáni na milost a okolní svět určuje, jestli jste šťastní nebo nešťastní.

O dítě bylo postaráno a vše se v dobré obrátilo díky síle přijetí. Hakuin udělal vždy to, co bylo v daném okamžiku potřeba, a když přišel čas v klidu dítě vrátil.

Zkuste si jen představit, jak by reagovalo ego v různých okamžicích tohoto příběhu.

Chybovat bděle

Náš život může vypadat jako dlouhá řada chyb. Mohli bychom jim říkat „problémy“ nebo „výzvy“, ale výraz „chyby“ je v jistém ohledu lepší. Jeden slavný zenový mistr dokonce mluvil o duchovní praxi jako o „jedné chybě za druhou“, jinými slovy o řadě příležitostí k učení. Ve skutečnosti se učíme právě z „potíží, chyb a omylů.“ Žít život znamená dělat chyby. Když to pochopíme, můžeme dosáhnout obrovské úlevy a odpuštění pro sebe i ostatní – snadněji přijímáme životní potíže.

Jak obvykle reagujeme? Když se v našem životě objeví problémy, vyvolávají v nás potřebu dávat někomu vinu, navozují pocity marnosti a neúspěchu, které se pak snažíme nějak překonat, co nejrychleji se jich zbavit a vrátit se k něčemu příjemnějšímu.

Obvykle si myslíme, že za problémy mohou věci mimo nás. Benjamin Franklin to věděl, když prohlásil:

Náš omezený pohled, naše naděje a strachy se stávají naším měřítkem života, a když okolnosti neodpovídají našim představám, stávají se našimi problémy.

Pravá duchovní cesta se nevyhýbá těžkostem ani chybám, ale vede nás k tomu, abychom chybovali bděle a vkládali do svých chyb transformující sílu svého srdce…

Jakou svobodu vyjadřuje takový postoj! Je to síla srdce střetnout se s jakoukoliv obtížnou situací a proměnit ji ve vzácnou příležitost…

Svoboda se rodí ze schopnosti pracovat s jakoukoliv energií nebo překážkou, která se objeví… Nemusíme čekat na okamžiky mimořádných potíží, abychom tuto svobodu zažili. Ve skutečnosti je lepší pěstovat ji v každodenním životě.

Můžeme začít vidět tuto svobodu v každodenních situacích našeho života, jestliže je vnímáme jako místo své praxe. Když narazíme na takové všední těžkosti, musíme se zeptat sami sebe: Vnímám to jako kletbu, jako dílo nešťastného osudu? Proklínám to? Utíkám od toho? Zmocňuje se mě strach nebo pochybnosti? Jak můžu začít pracovat s reakcemi, které v sobě objevuji?

Často vidíme jen dvě možnosti, jak naložit se svými problémy. Můžeme je potlačit a popřít, snažit se vyplnit svůj život pouze světlem, krásou a ideálními pocity. Nakonec zjistíme, že to nefunguje, protože to, co potlačujeme jednou rukou nebo jednou částí těla, se objeví v druhé. Potlačujeme-li myšlenky v mysli, dostaneme žaludeční vředy; držíme-li problémy v těle, naše mysl bude rozrušená nebo strnulá, plná nepřiznaného strachu. Můžeme ale udělat pravý opak – pustit všechny své reakce ven, dát volný průchod pocitům o každé situaci. I to může být problematické, protože když dáme najevo každý pocit, který se objeví, všechny naše antipatie, názory a navyklé reakce budou nakonec únavné. Bolestivé, matoucí, protichůdné, obtížné, a nakonec nás zcela zavalí.

Co nám tedy zbývá? Třetí možností je síla našeho bdělého a pozorného srdce. Můžeme čelit těmto silám, těžkostem, a zahrnout je do své meditace, abychom podpořili svůj duchovní život…

Naše potíže vyžadují naši nejsoucitnější pozornost. Když do středu své praxe umístíme těžkosti, ať se týkají těla, srdce nebo mysli, mohou se osvětlit a rozjasnit, podobně jako v alchymii lze přeměnit olovo ve zlato. Do takových věcí se obvykle nechceme pouštět, ale nikdo jiný to za nás neudělá. I kdybychom sebevíc meditovali, cvičili jógu, dodržovali přísné diety a rozjímali, nezbavíme se všech svých problémů. Můžeme je ale přeměnit ve svou praxi, až nás kousek po kousku povedou po naší cestě.

Zralost, jakou můžeme rozvinout, když se přiblížíme ke svým problémům, výstižně popisuje tradiční příběh o jedovatém stromu. Když byl jedovatý strom poprvé objeven, někteří lidé viděli jen jeho nebezpečnost. „Musíme ho porazit, než se nám něco stane,“ byla jejich první reakce. „Musíme ho porazit, než někdo sní jeho jedovaté ovoce.“ To připomíná naši první reakci na obtíže, které se objeví v našem životě, když se setkáme s agresí, nutkáním, chtivostí nebo strachem, když čelíme stresu, ztrátě, konfliktu, depresi nebo zármutku v sobě a v ostatních. Chceme se jim především vyhnout. Říkáme. „Tyhle jedy nám ubližují. Musíme je vykořenit; zbavme se jich. Musíme je porazit.“

Lidé, kteří se ubírají po duchovní cestě, nepřistoupí k jedovatému stromu s odporem. Vědí, že otevřít se životu vyžaduje hluboký a upřímný soucit ke všemu, co je kolem nás. Považují jedovatý strom do jisté míry za součást sebe samých a říkají: „Nechme ten strom stát. Mějme soucit i s ním.“ Z laskavosti proto kolem něho postaví plot, aby se ostatní neotrávili, a strom mohl zůstat naživu. Tento druhý přístup ukazuje zásadní změnu vztahu od posuzování a strachu k soucitu.

Třetí skupina lidí pronikla ještě hlouběji do duchovního života a dosáhla mnohého poznání. Když takový člověk uvidí tentýž strom, řekne: Vida, jedovatý strom. Jak dokonalé! Přesně to jsem hledal!“ Pak utrhne jedovaté ovoce, prozkoumá jeho vlastnosti, smíchá je s dalšími přísadami a použije jed jako mocnou medicínu k léčení nemocných a nápravě neduhů světa. Díky respektu a porozumění takový člověk vidí opačným způsobem než většina lidí a nachází hodnotu v těch nejtěžších podmínkách.

Jak zacházíme se zklamáním a překážkami ve svém životě? Jak si dokážeme poradit s potížemi a ztrátami? Jakého ducha svobody, soucitu nebo porozumění potřebujeme ještě nalézt uprostřed těchto potíží?

V každém aspektu svého života máme ve svém srdci naději proměnit ve zlato slámu, kterou najdeme. Jde jen o to, abychom měli uctivou pozornost a ochotu učit se z těžkostí. Když se místo boje díváme očima moudrosti, potíže se můžou stát naším dobrodiním.

Když je naše tělo nemocné, nemusíme s nemocí bojovat, ale můžeme naslouchat informaci, kterou nám předává, a použít ji k léčení. Když si naše děti stěžují nebo naříkají, nemusíme před nimi zavřít uši, ale můžeme naslouchat, jaká je jejich hlubší potřeba. Máme-li potíž s nějakou vlastností milovaného člověka nebo partnera, mohli bychom se podívat, jak s touto částí zacházíme sami v sobě. Problémy nebo slabosti nás často zavedou právě k tomu, co se potřebujeme naučit.

Pojmenování démonů

Šamani v dávných kulturách věděli, že pojmenovat to, čeho se bojíte, představuje praktický způsob, jak nad tím získat moc.

Každá duchovní cesta má jazyk pro běžné potíže, s nimiž se setkáváme. Súfijci jim říkali nafs. Křesťanští pouštní otcové, kteří praktikovali téměř před dvěma tisíci léty na pouštích v Egyptě a Sýrii, je nazývaly démony. Evagrius, jeden z jejich mistrů, zanechal latinsky psané pokyny pro ty, kdo meditují v divočině: „Mějte se na pozoru před nenasytností a touhou, ale také před démony podrážděnosti a strachu. Každý den po obědě přijde démon lenosti a ospalosti, a démon pýchy se přikrade teprve tehdy, když přemůžeme ostatní démony.“

Pojmenování zkušenosti – bez ohledu na to, jedná-li se o potíže, nebo radosti – je prvním krokem k tomu, abychom ji přivedli k bděle vědomé pozornosti. Všímavé pojmenování a přiznání naší zkušenosti nám umožňuje zkoumat svůj život, podívat se zblízka na každý aspekt nebo problém života, který se nám ukáže…

Rozpoznání a označení těchto démonů rozšiřuje naši schopnost být uprostřed nich svobodní. Když se zdokonalíme v označování své zkušenosti, objevíme úžasnou pravdu. Zjistíme, že žádný stav mysli, pocit ani emoce netrvají déle než patnáct až třicet vteřin; pak je nahradí jiné. To platí jak o radostných, tak o bolestných stavech. Obvykle se domníváme, že nálady trvají dlouho, že máme vztek celý den či držíme smutek celý týden. Podíváme-li se skutečně pozorně a označíme takový stav jako „hněv, hněv,“ zčistajasna zjistíme nebo si uvědomíme, že už to není hněv, že po deseti nebo dvaceti označeních zmizel. Možná se změní v nějaký podobný stav, jako je na příklad rozmrzelost. Jakmile označíme rozmrzelost, chvíli ji pozorujeme a najednou je z ní sebelítost, po níž následuje deprese. Pak nějaký čas pozorujeme depresi, než se změní v myšlení, které přejde zpátky v hněv, úlevu či dokonce smích. Označování obtíží nám pomáhá rovněž označovat radostné stavy. Jasnost, pohoda, uvolněnost, vytržení, klid – to všechno lze pojmenovat jako součást tohoto nekonečného představení. Čím víc se otevíráme, tím víc můžeme vnímat neustálou přirozenost toho proudu pocitů a objevovat svobodu, která se nachází za všemi proměnlivými podmínkami.

Jak udělat z démonů součást cesty

Zvolte si jednoho z nejčastějších a nejobtížnějších démonů, který se objevuje ve vaší praxi, na příklad podrážděnost, strach, nudu, chtíč, pochyby nebo neklid. Po dobu jednoho týdne mu při meditaci věnujte zvýšenou pozornost, kdykoliv vyvstane. Pečlivě je označujte. Všímejte si, jak začíná a co mu předchází. Všímejte si, jestli tento stav vyvolá nějaká konkrétní myšlenka nebo představa. Sledujte, jak dlouho trvá a kdy končí. Všímejte si, jaký stav po něm obvykle následuje. Sledujte, jestli někdy vyvstává nenápadně nebo jemně. Vnímáte ho jako šepot v mysli? Sledujte, jak nabývá na hlasitosti a síle. Všímejte si, jaké vzorce energie nebo napětí odrážejí tento stav v těle. Uvolněte se a přijměte dokonce i odpor. Nakonec zůstaňte sedět, vnímejte dech a čekejte, až se tento démon objeví. Nechte ho přicházet a odcházet a vítejte ho jako starého přítele.

Až za hranice mysli

Duchovní cesta - ne to není tak, jak zní…To není „cesta Ducha“, jak si leckdo myslí, ale je to cesta za duchem, i když se mnohokrát přiučí i náš duch. Pravda je taková, že tuto cestu za nás Duch nevykoná, neboť duch Je a my jsme jeho hlavním nástrojem. Myslela jsem si, že když budu žít duchovně, budu i duchovně růst. Ale kdepak, toto duchovní žití, které je ostatně velice příjemné - myslím tím být „dobrý“ , oblékat se duchovně, mluvit duchovně, hrát si na duchovního, atd. - je totiž stejně málo platné a je tou jednodušší a delší formou duchovní přípravy ke zkouškám, které jsou teprve tím okamžikem, kdy Duch roste - obstojíme-li zkoušku. Ve skutečnosti duchovně - duchem rosteme, jednáme-li podle našeho ducha a snažíme se mu skutečně co nejvíce přiblížit a jednat podle něj.

1/ Přestaňte dělat rozdíly, nesuďte a buďte si rovni.

Pro někoho je to nepředstavitelně těžké, neboť by musel opustit většinu svých každodenních myšlenek. Jsou to takové ty : „Ta má ale divný kabát“, „Tohle jablko je lepší“, „Spí na zemi, protože je pes“, „To je ale magor“, „On je takovej a onakej“, „Dneska je ošklivě“, „Tohle se mi nelíbí“ a tak dále…Když překonáte svou neustále hodnotící mysl, vypadá to takto: „ “. Nehodnotíte. Máte čisto a jasno. Už se netrápíte tím, že má někdo divný kabát…(třeba je ten váš taky divný). Kdyby existovala jablka jen žlutá, nechtěli byste červené - nevěděli by jste, že je „lepší“, i když skutečně není. Je prostě jen Jiné- takové, jaké je. Ten pes spí na zemi, ne protože je psem, ale protože pro vás je míň než člověk. Když o někom řeknete, že je nějaký, rozvrhli jste nad ním soud. Ne, odsoudily jste ho. A to, co jste o něm řekli, tak pro vás je, i když časem zjistíte, že se mýlíte. Řeknete „Fuj!“, ale někdo jiný „Jů“.. Odsoudíte bezdomovce, nemá domov a nikoho blízkého, kdo by mu pomohl. Ale vás zajímá jen to, že je špinavý, smradlavý a nevychovaný a takový.. Ale že je hladový, spí venku, ponižuje se žebráním, a proč je bezdomovcem, tím se nechcete zatěžovat.

Stojíte v autobuse a surově do vás někdo vrazí. Neudržíte se a začnete mu nadávat…ale co vy víte, třeba je takový, protože mu někdo blízký zemřel, nebo je smrtelně nemocný…hm, a vy mu to takhle ještě přilepšíte. Ano - a nebo je to taky prostě nevychovanec a neohrabanec. Ale právě proto, že nevíte proč je takový, tak si o něm raději nic nemyslete. Věřte, že tam nahoře vědí o každé vaší myšlence a činu. A nic není ponecháno nespravedlnosti.

Když si uvědomíte, že vaše řiť je stejně důležitá jako vaše ústa a že jste velké Nic - nikdo důležitý, nemůže být pro vás někdo něco míň, ani víc. A když vám stále ty myšlenky lezou do hlavy a máte chuť o někom říct, že je takový, tak si na oplátku řekněte, že jste taky nějací. A jste si rovni. A když zase chcete soudit – na což má právo jen ten nahoře, řekněte si : „Je prostě takový, jaký je.“

Až se toto naučíte, přijde zkouška, která si vás prověří. Když ji zvládnete, váš duch povyroste, ale když ne, běda, běda, přijde za čas těžší. Může přijít v různých podobách. Může to být vaše nejlepší přítelkyně, která vás neustále ponouká, aby jste odsouhlasily, že ty boty, co má ta žena před vámi jsou hrozný, a když neodpovíte, asi byste si přestali rozumět. Možná, že k překonání této zkoušky vás čeká velká oběť – a to změnit okruh lidí, které znáte desítky let, i kdybyste měli být bez přátel. Protože stejně jakmile se takto změníte, věřte, že si přestanete rozumět.

2/ Jak velkou oběť jste na duchovní cestě ochotni dát.

Toto učení vás může třeba i zničit, neboť vás chce skutečně naučit, že nejste nic důležitějšího, než cokoliv, čeho se vzdáváte. V tomto období spoustu lidí klesne až na samotné dno, ztratí své partnery, rozvádí se, ztratí práci, nikdo jim nerozumí, jsou absolutně sami, s myšlenkou jak to vše ukončit. Nikdo se nedostane nahoru, aniž by alespoň jednou nebyl dole. Věřte, že všechno ve vašem životě půjde proti vám a sami proti tomu všemu musíte obstát. Se svýma holýma rukama, sami za sebe. Nenechte se stáhnout. Toto je učení o víře a oddanosti této cestě. Až budete na dně, s pláčem, v koncích, buďte velmi pozorní. Dostanete pomoc shora, ale nesmíte být zaslepení svou sebelítostí. Dobře poslouchejte, co vám říká srdce - v tento okamžik je vám vaše mysl nepřítelem. Zapojte svou intuici. Budete chtít být sami, uzavřete se, ale pozor na to. Je to vhodná doba, aby jste se našli sami v sobě, nikoliv tam venku. Nenapodobujte, ba naopak, buďte sví a originální, každé srdce je jiné a každé se chce projevit jinak. I když se tak cítit nebudete, pamatujte – nejste sami. Čím více se cítíte osamoceni, tím blíže vám jsou všechny světelné bytosti pravdy a lásky. Ale právě proto, že jste se uzavřeli, často jste uzavřeli i svá srdce a vnitřní zrak, proto nikoho necítíte ani nevnímáte. A tím přichází další zkouška: Jak moc, důvěřujete této cestě, ačkoliv jste naprosto opuštěni. Pokud by bylo toto vaším dalším učením, jste opravdu opuštěni, a vy musíte dokázat najít světlo ve tmě. V tento okamžik spoustu lidí schází z cesty. Prostě už na „to“ nemají. Budete naprosto pohlceni tmou a poslepu hmatat spínač světla. Budete podrobeni zkoušce důvěry v sebe. Protože vy jste jediný, na koho se můžete spolehnout a komu můžete důvěřovat, i když jste ztraceni ve tmě a sami máte pochybnosti o sobě. Pozor na to, budete si myslet, že tam venku, někdo vám blízký vám jistě tu oporu dá. Ale může vám dát i nalomenou hůl, a když mu uvěříte, ona se vám zlomí a vy si znovu pěkně natlučete. Důvěřujte sami sobě, nikomu jinému. Ty ostatní nechte jít svou cestou.

Když uspějete a ten spínač světla najdete, budete chvíli znovu pozemsky šťastni. Odpočiňte si, nyní z vás jsou opět stabilní jedinci, kteří se nedají jen tak strhnout k zemi. Jakmile jste všechno ztratili (přestali lpět), pak se radujte, neboť už nemáte co ztratit, jste svobodní a nezávislí, ničím na tomto světě omezení. Nyní budete vše kolem vnímat zcela jinak. To dříve pro vás důležité už ani nevnímáte a jste mnohem šťastnější. Uvidíte, že budete šťastni, i když nebudete nic vlastnit a nikoho mít. Budete mít totiž lásku, soucit, porozumění, pochopení a náruč plnou něhy. Lidé za vámi začnou sami chodit, neboť jim chybí to, co z vás doslova sálá. Budou chtít od vás radu, oporu, obětí, lásku… možná vám to začne trochu vadit, neboť všichni si k vám chodí stěžovat a odlehčit, přitom nikoho nezajímá, jaké máte, či jste měli pocity vy sami. Vydržte, oni by je stejně asi nepochopili. Ale věřte, tam nahoře vědí o každé vaší myšlence a každém činu. A nic nenechají nespravedlnosti. Teď konejte, co vám srdce káže a odpočívejte, neboť přijdou ještě hlubší pády a vy je jistě znovu zdoláte.

3/ existujete?

Když si tak odpočíváte a dlouho se nic neděje, jste šťastni, a všechno klape tak jak má - tak právě v tento okamžik vás zasáhne kulový blesk. Ano, ztratíte tentokrát sami sebe, z ničeho nic. To je zkouška, jestli si opravdu důvěřujete. Tahle zkouška, má dva konce. Buď ji překonáte a budete osvíceni, nebo jí propadnete a zblázníte se.

Představte si, že vaše mysl je už dlouhou dobu čistá, bez negativních myšlenek, cítíte se plně pod kontrolou, vše je v harmonii. A najednou, třeba když ležíte, vnutká se vám z ničeho nic negativní myšlenka. A vy se udivíte, jak vám to vůbec mohlo přijít na mysl… Tlačí na vás, obtěžuje vás, a vy máte pocit, že jste nad sebou naprosto ztratili kontrolu a začnete se třást strachy, protože najednou nejste tím, co jste si mysleli a nemůžete stále ovládnout svou mysl.

To je učení, kdy nebude stačit ovládnout svou mysl, neboť to stejně nepůjde. Je načase, aby jste svou mysl opustili. Musíte jít dál…až za hranice mysli. Poznejte, že tou myšlenkou nejste vy, ale že je to jen forma energie, která vám chce tu vaši ukrást. Nenechte se vysát, jakmile tu myšlenku ucítíte jako energii, nemusíte ji vůbec k sobě pustit, nechte ji tam venku… Až tohle natrénujete, začnete veškeré myšlenky z venku zachytávat jako energie. Může se vám stát, že budete intuitivně předpovídat a jakoby předem vědět.

Je především důležité vědět, že musíte důvěřovat ve své čisté srdce, ve svou čistou duši, ve svou vlastní vůli a přirozenost. Nenechte se žádnou energií dostat. Najděte svůj základ a střed a stůjte pevně. Důvěřujte si. Důvěřujte přirozenosti stvoření.

4/ Poznání a rozpoznání energií

Pokud chce člověk dosáhnout poznání pravdy a reality, měl by být pozorovatelem, měl by se naučit vše vnímat z pohledu energií. Protože veškeré děje uvnitř nás se prolínají se světem venku a naopak. Co objevíte v sobě, to naleznete také venku a co poznáte „z venku“, zjistíte, že se děje i uvnitř vás. Proto bychom se měli zaměřit na sebepoznání, je to nejjednodušší a nejrychlejší způsob poznání skutečnosti. Buďme objektivními pozorovateli a nalezněme přirozený soulad celého Stvoření.

Fenomén duchovního růstu - člověk přitahuje děje a situace dle stavu jeho mysli. Pokud se ocitne v nepříjemné situaci a nechce, aby se opakovala, neměl by ani utíkat, ani bojovat - ani jedno by nevyřešilo důvod, proč se to děje - ale změnit stav své mysli, změnit vzorce myšlení, názorů, postojů, nemyslet na boj, myslet na mír a snažit se ho mít v sobě tolik a tak jistě, abychom je předávali i na okolí...

Vše se prolíná, a jak je nahoře, tak je i dole a jak je dole je i nahoře. Jsme přímými zprostředkovateli přítomnosti. Není žádný daný osud, jsou jen pravděpodobné budoucnosti, které si utváříme naším rozhodováním tady a teď. Právě tady a teď dokážeme jedinou myšlenkou a vůlí změnit celou naší budoucnost. Něco jde rychleji a něco pomaleji, velice záleží na stupni poznání??a kvalitě??učení každého člověka a též na karmě. Karma není něco, co si člověk musí odžít, odtrpět či splatit, karma je průběh učení, které máme pochopit.

Pokud by člověk např. (pouze hrubý příklad) v minulém životě byl lakomý a nepochopil princip přijímání a dávání, v tomto životě bude mít pravděpodobně veliké potíže s hospodařením nebo s penězi vůbec….A ne, že musí být celý život chudý, ale může to změnit jediným okamžikem a to tak, že pochopí toto učení, ale skutečně! Přijme toto poznání, pochopí, že nic mu nepatří, vše, co je hmotné, je smrtelné, vše se rozpadne opět do jemných energií. Musí nelézt princip a střed mezi dáváním a přijímáním, změnit energie, které zapsal do své duše/ducha, a kolem sebe obklopil během minulých životů.

A tato různá učení budou přicházet na různých úrovních – od základních až po ty nejjemnější a čím dál složitější uvědomění. Všichni jsme bytosti, které mají svou duši, svého ducha a přirozenou touhu po poznání…pravdy. Naší inkarnací zde na Zemi získáváme mnoho učení, kterým roste náš Duch. Prostý „nevědomý“ člověk nemůže pochopit smysl naší existence, ani pravou podstatu božství. Toto tajemství se odkrývá postupně s poznáním a čím větší je, tím méně se dá popsat slovy, proto se o některých věcech nedá mluvit, ani psát, protože to co je za „hranicemi“, to nemá názvů, ani ničeho, co je pozemské a lidské. Je to o čistém vědomí a uvědomění.

Slova „Bůh je všude a všechno“, by to vystihlo nejlépe. Malé zrnko je totéž jako celá galaxie. Ale člověk uvězněn ve hmotě, nedokáže toto jednoduše pochopit nebo "vidět". Je to jako hierarchie bytí, ale při tom nikde nezačíná ani nekončí. Člověk se svým egem, se svou osobností získá při narození duši, která jej oživuje a propojuje s Duchem, který je v podstatě naše vyšší Já. Duch je to, co nás vede k poznání, a duše je zprostředkovatelem mezi hmotou a duchem, duše je to, co je napojeno na ducha i člověka zároveň. Duše zaniká stejně s člověkem, ale nezaniká ve své existenci, nýbrž se navrací do svého ducha, odkuď vzešla. Duch je součástí Boha, duše je část ducha, stejně jako člověk je součástí duše, stejně jako mozek je součástí člověka a jako člověk je součástí hmoty a hmota součástí energie. A energie je projevený Bůh. Vše je dokonale propojeno.

Je mnoho cvičení při kterých můžete dosáhnout poznání o energiích. Všechny energie jsou, a nebo mohou být projevené, ale ne všechny mají název. Vše co je pojmenované, vstoupilo do existence a hmoty, tedy stalo se nástrojem manipulace. Když se člověk např. učí vnímání energií barev, zjistí, že jsou i barvy, které nedokáže pojmenovat slovy – vidí je, cítí je, ale musel by použít mnoho různých poskládaných slov, aby se popisu přiblížil . Barvy jsou všude, stejně tak jako energie. Všechny energie mají svou barvu, barva je hmotnějším (jiným stupněm projevení) vyjádřením světla, a světlo je prostoupeno vším. Mluvím teď o „původním“ nebo „božském“světle…Základem všech barev je bílá, bílá se zároveň skládá ze všech barev.

Jeden z dobrých způsobů, jak se naučit vnímat energie barev, je všemu intuitivně přiřadit barvu, vycítit barvu z daného člověka, předmětu, projevu…všeho, co vidíme. Dokonce i myšlenky se projevují barevným spektrem. Když budeme znát energie barev, můžeme je používat i opačným způsobem. Můžeme pak zpočátku také jednoduše vnímat okolí skrze barvy a tyto energie si „překládat“ do lidského jazyka a dosáhnout poznání. Co přináší toto poznání…to nechám na Vás, ale jistě budete velice překvapeni. Avšak ani zde cesta nekončí. Cesta je dlouhá a zpočátku téměř stále bolestivá…proto je nutné dosáhnout zároveň i poznání svého středu. Avšak kdo se „učí“ a chápe snadno (dle stáří duše) – je snadno ponaučitelný ze svých chyb i chyb ostatních, uvědomění nemusí tolik bolet. Bolest se odehrává ne úrovni emocí.

Když už mluvím o energiích a bolestech…. často se bude stávat, že vám některé energie budou i nepříjemné. Buďte pozorovatelem a nenechte se jimi zasáhnout. Zde je dobré učení o našich stínech. Všechny negativní energie nás mohou napadat skrze naše stíny a nevyřešené vnitřní problémy, strachy, či bloky. Pokud je něco, z čeho máte strach, nenechte se zastrašovat, ale přijměte jej a změňte to svou vůlí, uvědomte si, že vy jste pánem sebe a veškeré věci, které zasahují váš vnitřek máte pod svou kontrolou. Kdo je pánem Vás? Především jste to vy sami, kdo je zodpovědný za to, jaký život budete vést.

5/ Nalezení svého středu

Veškeré myšlenky, postoje, názory ovlivňují chod vašeho stavu mysli i zdraví. Vaše strachy, bloky, neodpouštění, neopouštění – lpění, neprojevení, potlačování….to vše je disharmonický stav, který narušuje především vaše tělo. Tělo je stejně vnímavé jako vaše psychika, jen je to bohužel první bod, na kterém se vše projeví jako první. Je to jeden z možných důkazů projevení jemných energií ve hmotě. Buďte uvědomělí a vždy a všude v přítomnosti. Buďte „přítomní“ a vždy objektivní. Pozorujte sebe a snažte se být neustále plní bezpodmínečné lásky. Buďte přirození, a pokud s nějakou svou vlastností nejste spokojeni, prostě to změňte, pozorujte sebe v těch situacích a při projevení oněch vlastností, či převzatých vzorů se vnitřně uklidněte a zachovejte se prostě jinak – nečekaně více pozitivně, více s láskou…někomu pomáhá si v té situaci položit otázku…“A jak by se teď zachoval Kristus?“….někdo říká Buddha, někdo myslí na někoho jiného, to je přeci jedno. Jde o to, vidět vzor chování člověka plného lásky a pochopení. A tak se zachovejte. I když to bude vyprovokovaná situace, vždy zachovejte svůj vnitřní klid, objektivní pohled a pochopení situace z více úhlů. Postupem času se začnete měnit, „přepíšou“ se ve vás zaryté či převzaté osobní i neosobní projevy chování a naleznete více sami sebe, svůj směr a cíl, svůj střed a vnitřní harmonii, vše se bude zdát jednodušší, jasnější a bude se více dařit. Cesta za trvalým štěstím není jednoduchá, ale jako jediná má svou plnou hodnotu na všech úrovních.

Důležitým faktorem na cestě poznání je nalézt svůj vlastní vnitřní střed. Jakmile jej jednou nalezneme, měli bychom pracovat na tom, abychom v něm zůstali trvale. Není to jednoduché, ale po čase dojdeme zjištění, že tento bod našeho středu nám poskytuje naprostý přehled všeho dění kolem, vyznáme se v sobě, i v jiných, a jsme pod ochranou bytí.

Je mnoho cvičení, jak jej nalézt, jednou z technik je, že se zaměříme na střed svého těla – tedy na místo uprostřed mezi pupkem a páteří a tam se přeneseme svým vědomím.Toto místo postupně zvětšujeme, až se stáváme nepatrnými a obklopíme se jakousi koulí, můžeme tak překrýt i celý vesmír….možná forma meditace, u které můžete zažít velice vyjímečné stavy. Nebo jinou metodou je právě meditace, vnitřně se naprosto utišit a meditovat – spočinout ve svém vlastním bezmyšlenkovém stavu. Pak si kdykoliv vybavit v zátěžových situacích onen stav mysli, a být jen v přítomnosti. Postupem času se budeme nacházet čím dál častěji ve svém středu.

„Nejsilnější je ten, kdo má moc sám nad sebou“ Seneca

„Každý dokáže milovat čistou láskou natolik, nakolik ji dokáže pochopit...“

"Vím, že nic nevím" David

Avšak většina lidí neví…že ví….

Citát sebepoznání

Vše se změní v okamžiku, kdy pomine chtění

a jeho místo zaujme pozorování, čiré vidění a odevzdanost.

Člověk přestane být užitečný nebo nebezpečný,

zaujatý či nudný, přívětivý či surový, silný nebo slabý.

Stane se přírodou, něčím krásným a pozoruhodným jako každá věc,

na niž se zaměří čiré pozorování.

Neboť pozorování není ani bádání, ani kritika, je to jen láska.

Ta je nejvyšším a nanejvýš žádoucím stavem naší duše:

láska bez žádostivosti.

Láska v nás

Dny jsou velice vyčerpávající. Mnozí stojí na pokraji svých sil a pociťují veliké vyčerpání. Mnohé události nabírají na spádu a do konce tohoto roku se mnoho věcí změní. Vaše vnímání se velice mění a vaše těla též. Složení vaší DNA se také pozměnilo a mění se neustále. Jak říkáte vy, změna je život. Mnozí ještě neudělali to, co jste si předsevzali anebo to, k čemu je vedou každodenní události. Nyní je velice příhodný čas uskutečnit to, po čem jste velice dlouho toužili, to, co vás velice láká a vábí. Je jedinečný čas na realizaci, neboť je zde velice silná podpora. Vaše konání je však velice omezené a velice pomalé, neboť vše, co k vám přichází, velice pečlivě probíráte ve svých myšlenkách a vaše srdce stavíte v důležitých chvílích na „vedlejší kolej“. Máte mnoho možností, avšak využíváte sotva polovinu vám poskytnutých „darů“. Vaše práce vám zřídka přináší uspokojení. Stále toužíte po něčem jiném, co by uspokojení přineslo. Přehodnoťte své priority a jděte za svým cílem. Naplňte své životy prací, která vás uspokojí a povznese. Nadále vnímejte přírodu jako jedinečné místo. Naučte se být její součástí a starejte se o její blaho. Sama Země vás k tomu vyzývá. Vaše láska přitahuje také jenom lásku. Stále se měníte, i když změny nejsou tolik viditelné. Nejste titíž, co před rokem. Směřujete k vrcholu a také ho dosáhnete. Mnozí však později a daleko tíže, neboť se neustále vracejí do minulosti a vláčí ji za sebou jako kouli u nohy. Jakmile toto uvolníte, vaše duše vzlétne a zajásá, neboť jste učinili další krok na cestě k jejímu cíli. Chraňte se před zlobou, nečestností a strachem. Nechtějte již toto zažívat. Také pozorujte myšlenky a ty, které vás dusí, vyměňte za jiné. Této možnosti může využít každý. Vidíte, že i v této dnešní době můžete najít mnoho láskyplného a potěšujícího. Láska si vás najde na každém kroku. A pokud lásku prožíváte, chraňte ji jako oko v hlavě, neboť jste dostali obrovský dar. Milujte se

Skořápky NIC

Jsou dny toužení, dny naplněné neuskutečněním a dny naplněné tichem. Tichem duše, nicneděláním, neaktivitou, nespokojeností se sama sebou. Jsou dny, na které je lepší zapomenout. Vždyť ony dny nám připomínají ztracené vteřiny, minuty, hodiny …

dobu bez Lásky, chuti jít dál, snahy o roztažení křídel a čekání na příhodný vítr. Protrpíme večer bez dětské naivity a důvěry v budoucnost a vlastní cestu. Těšíme se až skončí, aby ráno přineslo nové zprávy, aktivity, radosti. A ono nic nepřichází.

A tak kolem nás prochází večer za večerem … dny, týdny, roky. Bolesti se násobí, sny se oddalují až se nám zdají malé a malicherné. Na jejich místo přichází nic. Nejdříve to malé, neznatelné. To nic jednoho večera. Nezáludné, pouze zaplněné televizí, cizími příběhy, cizími bolestmi. A my jsme spokojeni, protože ten večer prožíváme pouze malé nic bez cizích bolestí. Den za dnem se nám ale daří své nic krmit nečinností, odmítáním Lásky, přijímáním pohodlí a strachu z velkého nic. Strachu ze zítřka.

A tak si zvykáme na naše nic, že ani nevidíme, jak se zvětšuje a pohlcuje nás a nakonec my jsme tím, kým se stáváme, kým žijeme a co milujeme. A pokud jsme, žijeme a milujeme nic, pak se jím nakonec stanem. Budeme jednou velké a mocné NIC, a dokážeme velké věci. Ty které jsme si přáli… no… ty … které to jsou … někde se nám zatoulaly … honem … co jsem to chtěl … kde to jen … aha … už vím …

A přijde první záblesk, drobný, neznatelný, který se lehoučce prosmykne prasklinkou ve skořápce NIC. Proč jsme to kdysi vlastně chtěli? To je už nezajímavé, už to není důležité. A skořápka se zase pomalu zavírá …počkej, tak já to zkusím. Nevadí že mne bolí nohy a nemohu se dlouho na něco upřeně koukat. Počkej, já to zkusím!

A skořápka našeho NIC pláče. Ubývá. Praská. Trpí. A my rosteme. Začínáme mít radost ze včerejšího dne a těšíme se na zítřejší. Večer sedíme u televize, ale nekrmíme NIC, ani to malé nic. Pouze odpočíváme a těšíme se na zítřek. A dny neodchází, večery nejsou delší a delší. Najednou kolem nás vše letí a než se nadějeme, tak jsme smutní, že něco končí – měsíc, rok, život … ale to nevadí, protože zase něco nového začíná!

Nikdy není pozdě zlomit své nic a začít. Mnohé by o tom mohl vyprávět každý z nás. A je jedno, na které etapě života se nacházíme. Na počátku, na konci, u malého či velkého nic. Každý z nás může povědět, poučit, ukázat a pochopit. Nikdy není pozdě na změnu cesty. A pro změnu není třeba na počátku nic, pouze vlastní rozhodnutí. Slova jako … nemohu, nemám toto, neumím tohle, nesmím tamto … jsou jenom povídání o tom, co máme … máme jedno nádherné a silné NIC. Nemusí to ale ani být kroky velké, stačí neznatelné drobnosti, které prozáří naši duši a rozsvítí ohýnky potěšení uvnitř nás.

Změnit minulost

Dva dny v kuse jsem nosil na zádech ztachyonizovaný silica disc. To se mi pak vždy rozšíří vědomí, vnímám zajímavé věci a zajímavé věci mi přichází do hlavy. V tomto stavu jsem se zeptal, jestli lze změnit minulost. Nejprve mi to přišlo jako nesmysl, protože minulost už se stala, ale přišel jsem na to, že je to možné. Ano, je možné změnit to podstatné z minulosti. A díky tomu lze změnit i přítomnost. A díky změněné přítomnosti bude jiná budoucnost.

Tohle se zdá jako tisíckrát omílaná minulost a nevím, jestli až si to po návratu ze stavu rozšířeného vědomí přečtu, tomu budu rozumět, ale teď to jasně vnímám a prožívám. Vy se můžete dostat ve vzpomínkách/meditaci/regresi do minulosti a tam změnit to, jak jste to prožívali. Můžete tím vytrhnout dokonce i kořeny toho, co následovalo potom a co jste kvůli svému negativnímu zážitku prožívali raněni minulým zážitkem. Taky zjistíte, že jste v průběhu svého následného jednání nejednali špatně - prostě to byl jen pokračující efekt toho minulého zážitku. -Něco se dotklo Vašeho bolavého místa a to zkrátka vyvolalo reakci.

Není možné změnit to, co se stalo, ale jak jste to prožívali. Až odbouráte minulou (negativní) zkušenost, tak Vaše přítomnost, a tudíž i budoucnost, dostane novou "lepší" kvalitu. Možná se skutečně zkuste vrátit, najít to místo a prožít ho znovu - tak jak byste to s dnešními zkušenostmi chtěli prožít. Výhodou je, že při návratu zpět máte neomezené možnosti - omezeni jste jen Vaší myslí. Takže odteď si můžete minulost prožít jakkoli jinak - třeba s objetím od andělů.

Jak chcete prožít minulost? Zajímavá otázka, která by mimo stránky Cesty duší vyzněla na zavření na psychiatrii. :-) Jak budete chtít prožít Vaši minulost? Co tam změníte, abyste se v přítomnosti "vyléčili"? Naplánujte si Vaše uzdravení. Sedněte si a prožijte znovu minulost, ale tentokrát jak to chce Vaše přítomné Já. Hodně štěstí...

Jen pro nás

Věř,

že až jednou poznáš

v každém druhém svou stráž

chránící Tě před sebou sama

ucítíš,

jak vždy oddána

splývá s tvým světem.

Mnohem blíž,

než je skrýš

tvé duše před spásou

Sníš,

že žiješ

obklopena Božskou krásou

aniž víš,

jak hluboká je to pravda.

Věř,

že nikde není hradba

mezí tvým přáním

a tím,

čemu říkáš zdání...

Věř,

že nic tě neporaní

tvá stráž tu je pro šťastný smích.

Tvá duše přece žije...

a žije právě

jenom z nich.

Nedopustí zklamání.

Pak zradila by smysl

jediného poslání

tohoto času, tohoto věčného dne.

Věř,

že kouzlíš,

a vše zdánlivě křehké

a náhodné

je tvou silnou ochranou.

Samým bytím seslanou

v čase tvého zrození.

Věř,

že nic

kromě tvé stráže

a zrcadlových kouzelnic

Že nic není

Jsou jen Oni

Ty a cosi...

Láska Světla,

a Věčnost Ticha

to vše prosí

abys vzlétla,

a našla Smysl

Hlas, co vzniká

ve tvé duši každý den.

Věř a poznej

jak moc ti sluší

žít

a vnímat,

že máš svůj sen.

Svět, jenž byl náhle pochopen.

A ve jménu lásky přetvořen.

Povznesen a zachráněn.