Lidé dělají mnoho nejroztodivnějších věcí jenom proto, aby nemuseli být sami se sebou. Bavím-li se o strachu ze samoty, neznamená to pouze strach, který nás váže v partnerském či kamarádském vztahu, ale může se projevovat i ve workoholismu, přebíhání od jednoho partnera k dalšímu nebo od jedné životní akce do druhé (-hospody, kina), "úlet" na zálibě/závislosti apod. Strach z toho být sám se sebou je navázaný na nejrůznější vnější podněty - vnější energie; na něco, co není Já a na čem se můžete stát závislým. Souvisí to i touhou po jistotě - vnější podněty jsou relativně stabilní a vy víte, kam to všechno asi tak povede. Zatímco nahlížet do vlastního Já nebývá jednoduché a stabilní -není v tom jistota. A to hlavně proto, že není zapotřebí jít v sebepoznání ani moc hluboko a být nějaký hypermystik na to, aby v sobě člověk objevil svou třináctou komnatu -nezpracované energie neboli nepřijetí někoho nebo něčeho neboli nepřijetí sebe samého.
V určité životní fázi (zvláště, když si nevíte v životě rady) je nepochybně dobré (ačkoli ne vždy jednoduché) se do samoty ponořit. Pokud se stanete osamocenými, budou se vás snažit podněty/pocity/energie, kterými jste žili, dohnat. Budou se hlásit o slovo a mysl se v nich bude snažit ukotvit, ale ve skutečnosti však budou pouhou iluzí vaší mysli. Nebudete tak zakořeněni ve svém středu a budete se snažit zakotvit se v nich - najít nějaký pevný bod. Ale bude to stejné, jako kdybyste se snažili vydrápat se ze dna propasti po jejím okraji, jehož hlína by se neustále drolila. A přesně takhle to bude - žádná pevná půda pod nohama. Jen vy zamotaní ve své mysli a vzpomínkách. Pokud tu vnější podněty nebudou, časem zjistíte, že opravdu není čeho se chytit. Jedinou možností je chytit se svého Já, protože to je v takové situaci je jedinou skutečnou neoddiskutovatelnou jistotou. Toto zjištění a prožitek pro ty, kteří se sebou samými nikdy nebyli a dlouhodobě žili mimo svůj střed ve vnějších podnětech, může být dokonce až děsivé. Někdo se toho zalekne a raději začne rychle hledat nový vnější podnět (alespoň ve své mysli). Ten pochopitelně ale nic neřeší. A tak je zapotřebí zjistit "Kdo je to vlastně to mé Já? Kdo jsem? Co chci?" a "zakořenit se" - najít svůj střed. A až ho člověk najde, tak se o něj opřít, z něho vycházet a ze svého středu pak činit věci kolem nás, ze svého vlastního středu se rozhodovat, ze svého vlastního středu se dívat na vnější podněty a říkat si, jaký mají k tomuto mému Já doopravdy vztah. A nyní strhující finále této úvahy, část první :-) : Vy jste sami. Prvotně vždycky. Proto je třeba nejprve najít sebe a svůj střed a z něj vycházet. A nedělat to obráceně neboli žít ve vnějších podnětech a z nich pak hledat svůj střed. Nezakořenění/Nevycentrovaní budete vytvářet chaos, protože nebudete žít "v sobě a se sebou", ale budete žít ve vnějších podnětech nebo alespoň myšlenkách na ně, které mohou být velice rozmanité.
Příklad: Partner se s vámi rozešel a stanovil, že spolu nebudete komunikovat pár měsíců. Najednou jste sami. Celé měsíce/roky jste na něj byli navázáni a teď tu najednou není. Do hlavy vám začnou chodit nejrůznější myšlenky snažící se naplnit prázdnotu, která vznikla a které vytvářejí iluzi, že tu partner stále je. Budete si třeba říkat jaké by to bylo, kdyby se vrátil, co by bývalo mohlo být, jaké to bude až se vrátí, jaké to bude až spolu zase budete komunikovat, co byste s ním asi tak dělali. Lpění - obranný mechanismus strachu ze samoty. Budete se tak snažit najít záchytný bod - byla tu jistota, byl tu partner - ale ono to tu už není. Ti, kteří mají možnost, zkusí najít jiný vnější podnět (jiného partnera, kamarády, práci) a ano, skutečně to pomůže, ale... (a nyní strhující závěr, část druhá :-) ):
Před sebou samými se neschováte a vlastní Já si vás VŽDYCKY dříve nebo později najde! Kdo si myslí, že přeběhnutí z jednoho vnějšího podnětu na jiný (a může to být z jednoho partnera na jiného nebo z partnera na hospodu nebo workoholismus, nebo z workoholismu na pouhé "meditace do blaženosti") mu pomůže k trvalému štěstí, ten je na velkém omylu. Tím se něco zdánlivě změní, ale dokud se nezměníte vy, zůstanete ve skutečnosti na místě, akorát zaháčkovaní v jiném podnětu. Zkuste najít proto svůj střed, abyste mohli ovldádat vaše Já a efektivně tvořit. A nebojte se jít přitom do samoty, která dokáže být v nalézání sebe dobrým pomocníkem.
V určité životní fázi (zvláště, když si nevíte v životě rady) je nepochybně dobré (ačkoli ne vždy jednoduché) se do samoty ponořit. Pokud se stanete osamocenými, budou se vás snažit podněty/pocity/energie, kterými jste žili, dohnat. Budou se hlásit o slovo a mysl se v nich bude snažit ukotvit, ale ve skutečnosti však budou pouhou iluzí vaší mysli. Nebudete tak zakořeněni ve svém středu a budete se snažit zakotvit se v nich - najít nějaký pevný bod. Ale bude to stejné, jako kdybyste se snažili vydrápat se ze dna propasti po jejím okraji, jehož hlína by se neustále drolila. A přesně takhle to bude - žádná pevná půda pod nohama. Jen vy zamotaní ve své mysli a vzpomínkách. Pokud tu vnější podněty nebudou, časem zjistíte, že opravdu není čeho se chytit. Jedinou možností je chytit se svého Já, protože to je v takové situaci je jedinou skutečnou neoddiskutovatelnou jistotou. Toto zjištění a prožitek pro ty, kteří se sebou samými nikdy nebyli a dlouhodobě žili mimo svůj střed ve vnějších podnětech, může být dokonce až děsivé. Někdo se toho zalekne a raději začne rychle hledat nový vnější podnět (alespoň ve své mysli). Ten pochopitelně ale nic neřeší. A tak je zapotřebí zjistit "Kdo je to vlastně to mé Já? Kdo jsem? Co chci?" a "zakořenit se" - najít svůj střed. A až ho člověk najde, tak se o něj opřít, z něho vycházet a ze svého středu pak činit věci kolem nás, ze svého vlastního středu se rozhodovat, ze svého vlastního středu se dívat na vnější podněty a říkat si, jaký mají k tomuto mému Já doopravdy vztah. A nyní strhující finále této úvahy, část první :-) : Vy jste sami. Prvotně vždycky. Proto je třeba nejprve najít sebe a svůj střed a z něj vycházet. A nedělat to obráceně neboli žít ve vnějších podnětech a z nich pak hledat svůj střed. Nezakořenění/Nevycentrovaní budete vytvářet chaos, protože nebudete žít "v sobě a se sebou", ale budete žít ve vnějších podnětech nebo alespoň myšlenkách na ně, které mohou být velice rozmanité.
Příklad: Partner se s vámi rozešel a stanovil, že spolu nebudete komunikovat pár měsíců. Najednou jste sami. Celé měsíce/roky jste na něj byli navázáni a teď tu najednou není. Do hlavy vám začnou chodit nejrůznější myšlenky snažící se naplnit prázdnotu, která vznikla a které vytvářejí iluzi, že tu partner stále je. Budete si třeba říkat jaké by to bylo, kdyby se vrátil, co by bývalo mohlo být, jaké to bude až se vrátí, jaké to bude až spolu zase budete komunikovat, co byste s ním asi tak dělali. Lpění - obranný mechanismus strachu ze samoty. Budete se tak snažit najít záchytný bod - byla tu jistota, byl tu partner - ale ono to tu už není. Ti, kteří mají možnost, zkusí najít jiný vnější podnět (jiného partnera, kamarády, práci) a ano, skutečně to pomůže, ale... (a nyní strhující závěr, část druhá :-) ):
Před sebou samými se neschováte a vlastní Já si vás VŽDYCKY dříve nebo později najde! Kdo si myslí, že přeběhnutí z jednoho vnějšího podnětu na jiný (a může to být z jednoho partnera na jiného nebo z partnera na hospodu nebo workoholismus, nebo z workoholismu na pouhé "meditace do blaženosti") mu pomůže k trvalému štěstí, ten je na velkém omylu. Tím se něco zdánlivě změní, ale dokud se nezměníte vy, zůstanete ve skutečnosti na místě, akorát zaháčkovaní v jiném podnětu. Zkuste najít proto svůj střed, abyste mohli ovldádat vaše Já a efektivně tvořit. A nebojte se jít přitom do samoty, která dokáže být v nalézání sebe dobrým pomocníkem.
Žádné komentáře:
Okomentovat