O nás a našem životě

Jsme malými částečkami, kapkami ve velkém Oceánu a přesto, že jsme jeho součástí, plaveme každý jiným směrem, chováme se jinak, máme jiné životní hodnoty. Je to dobré nebo špatné? Těžko říct, ale jak kdy. Pokud spolupracujeme a snažíme se, aby byl Oceán takový, jaký má být, vše je v harmonii, rovnováze. Jestliže se snad jediná kapička vzbouří a je-li těch kapiček dokonce VÍCE, začne vlnobití nebo i tsunami, podle toho, jak moc daleko to zašlo. Každá kapka je jedinečná a má svobodnou vůli, tedy až do té doby, než začne okrádat o svobodnou vůli jiné kapky. Může jít jinam než ostatní, ale pokud to zásadně a negativně ovlivní další, přirozeně to má potom i takový důsledek.

Proč si myslíte, že je na světě tolik katastrof, např. jak jsem uvedla tsunami? Je to jen odrazem NÁS SAMÝCH – globálně, celého lidstva.

Nic však není bez důvodu. Zapřemýšlejme, proč se někteří jedinci snaží být tak moc jiní, jít proti proudu? Kvůli touze po lásce. Hněv, zloba, zášť, závist, žárlivost, připoutanost, závislost, omezení, extrémní rebelismus… to vše lidé cítí kvůli nedostatku lásky k sobě samým a tím pádem i k druhým lidem. Proto si nic, prosím, neberte osobně. Když k vám bude někdo cítit a vysílat negativní emoce, postavte se tomu čelem a uvědomte si sebe sama. Tento člověk totiž touží po lásce a milování, sám však nedokáže najít svůj vlastní zdroj, proto ho hledá u jiných nebo druhé lidi okrádá o energii.

Někdo však tuto touhu ubírá pozitivním směrem – čte knihy (beru je jako „pozitivní drogy“:-) ), vzdělává se – tím si uvědomuje spoustu věcí; dělá tvořívé činnosti – kreslí, píše básně, tančí, tvořivostí nachází svůj vlastní zdroj lásky a stává se harmonickým a láskyplným člověkem s radostí v srdíčku.

Většina lidí ale bohužel propadá sebelítosti, proto cítí smutek, zášť a jiné vlastnosti, které jsem již uváděla a touha po lásce pak bývá málokdy naplněna. Jiný člověk vám nikdy nedá to, co vám dá vaše vlastní srdce!

Často se stává, že lidé nemají čas na sebe… nebo si ho nechtějí udělat? Utíkají raději např. za prací, která je nebaví, ale rozum jim říká: „Vždyť tady mám tolik peněz!“, což je na jednu stranu fajn, na stranu druhou – k čemu jim to je, když je to nerozvíjí a pomalu ani nemají čas peníze utratit, natož na radost, hraní a zábavu? Potom se nemůžeme divit, že se takový lidé cítí sami, mají totiž jen svou práci, ale ve svých hodnotách zřejmě zapomněli na sebe a tím pádem na lásku. Co je drží? Rozum, který nedává prostor citu. Jistěže cit v sobě mají, ale někde hodně hluboko, tudíž ho neprojevují (nebo se bojí jej projevit a skrývají ho) a mnozí si řeknou: „To je ale povrchní člověk, takový sobec!“ Pozor však, není to tak. Zvykli si jen na to, že tento svět se prostě s nikým nemazlí a mylně se začali domnívat, že je lepší cit skrýt. Měli ideály, ale zažili mnoho zklamání, tak se vzdali. Nechť si uvědomí, že láska je v nich, nemusí se bát projevit radost a milující city, protože všichni je potřebují. Rozdávejme lásku, sami sebe… a vše se nám mnohonásobně vrátí. A kdo na naši lásku nebude reagovat láskyplně, ale naštve se, buďme soucitní a trpěliví. Takový člověk je potlačený a než TO v sobě probudí, nějakou chvíli to trvá. Je to běh na dlouhou trať, protože globálně jsme již v dávné minulosti cit potlačili a rozum vyzdvihli jako něco nejvyššího.

Co je cit? Něco velkého, co rozumem nelze pojmout. Cítíte to v srdci, ve své nejvnitřnější hloubce. Pozor ale, cit a pocit NENÍ TOTÉŽ! Cit je v srdci a jen jeden. Pocitů existuje celá řada – pocit lásky, pocit svobody, pocit smutku… Ten cítíme tak nějak odděleně od sebe, není naší součástí, je tu jen na chvíli, na pár okamžiků, je čistě rozumový. Cit je neměnný, nekonečný, a trvá navždy, vytváří obrazy, sny. Ráda bych nastínila průběh:

Cit je prvotní, vznikne v srdci. Jednoduše ho cítíme. Poté ale přijde rozumový pocit – vzniká v mozku. Rozumově si snažíme odůvodnit cit (což je absolutní nesmysl a nedá se to, jelikož se nekonečnost nemůže srovnávat s malou věcí) – „Wow, mám pocit radosti, jsem šťastná.“ – navazuje na něj takový pocit, pokud je to skutečný cit. Někdy máme ale také pocit smutku, zklamání, hněvu… tehdy, když jsme cit potlačili.

A to je myslím kámen úrazu. Příliš se řídíme svými pocity, které jsou rozumové. „Radši to neudělám, myslím, že by se na mě naštval.“ – to je pocit. Raději se řiďme svými CITY, to co cítíme v srdci je skutečně správné. Aspoň mě to ještě nikdy nezklamalo:-)

Víte, i když máme pocit, že se nám nedaří, jsme zklamaní nebo rozhořčeni, záleží to vždy na našem rozhodnutí, pokud chceme svůj život udělat krásnějším, můžeme. Vybíráme si svoje myšlenky a emoce. Jsou-li pozitivní, přicházejí k nám pozitivní situace, lidé a věci. A stejné je to i s našimi negativními myšlenkami a emocemi, protože podobné přitahuje podobné. I když je fakt, že často nám přicházejí do cesty lidé, kteří nás „přišli změnit“. Jejich úkolem je pomoci změnit náhled na život. A opět záleží na našem rozhodnutí, zda pro nás budou inspirací, nebo si stále budeme dál žít to svoje, zakrneme a staneme se človíčky zakaboněnými, smutnými, nešťastnými a sami mezi cizími. Kdykoli můžeme změnit svůj život - důležité je opravdu CHTÍT, ZE SVÉHO NEJHLUBŠÍHO NITRA…

Všechno změníme, chceme-li. Nejdříve myšlenku. Potom čin. A nakonec i život. Stačí jediné, uvědomit si, co že to vlastně v tom našem srdci máme za sílu. Tou silou je čistá láska, neboli láska s čistými úmysly. Je bezpodmínečná a miluje každého. Sebe sama, druhé lidi, zvířata, rostliny… život. Jak nádherné je žít! Zkoumat každou buňku a podstatu všeho. Dělat každou činnost s nesmírnou radostí a plně se do toho ponořit, uvědomovat si, co dělám. Z jakého důvodu? Jen pro samotnou radost, radost ze života, z Bytí. Řídit se svým srdcem je to nejkrásnější, co existuje! Být sám sebou, jelikož nám nemůže nikdo nic diktovat. Ať už vědomě nebo nevědomě, jsme strůjci svého života a každou, byť nepatrnou myšlenkou ho měníme. Myšlenky vůbec jsou velmi zajímavé. Kdo by je nechtěl umět číst? Avšak kdo si zase uvědomuje, co se skrývá za čtením myšlenek? Jsou lidé, kteří cítí myšlenky druhých. Vězte, že to není sranda a kdybyste byli v jejich kůži, hned to chcete změnit:-( Naštěstí mnozí ví, jak to transformovat k dobru;-) Čtení myšlenek v podstatě neexistuje, pouze CÍTĚNÍ. Ten, kdo myšlenky druhých cítí, může se buď nechat jimi ovlivnit anebo pomoci druhému uvědomit si je a občas třeba i změnit:-)))

Slova nestačí. Je třeba cítit. Sebe a druhé. Někdy stačí obyčejný pronikavý pohled do očí toho druhého a dojdete k poznání.

Nechť vám sluníčko svítí na cestu i do srdce.